MEXICO CITY – Ačkoliv se mnoho Američanů domnívá, že přistěhovalectví je domácí téma, které by se mělo z rozhovorů s vládami jiných států vyloučit, okolní země – a ani samotné Spojené státy – tento názor nesdílejí. Svou první imigrační dohodu koneckonců USA dojednaly již v roce 1907, více než dvě desetiletí dodržovaly kontroverzní dohodu o přistěhovalectví s Mexikem a v imigračních jednáních a dohodách pokračovaly od počátku 60. let dokonce i s Fidelem Castrem.

Nejen pro Mexiko, ale i pro řadu dalších latinskoamerických států představuje přistěhovalectví nejdůležitější téma ve vztazích s USA. Všechny karibské ostrovy vykazují podobně vysoký podíl občanů sídlících v USA a také ony jsou stejně jako Mexiko závislé na penězích, které tito lidé posílají do vlasti. Totéž platí i o velké části střední Ameriky a ani žádná část Jižní Ameriky se z tohoto modelu příliš nevymyká.

Současná protiimigrační atmosféra v USA se tedy dotýká téměř celé Latinské Ameriky, jíž by nesmírně prospěla rozsáhlá imigrační reforma na způsob té, kterou podpořili John McCain i Barack Obama. Politováníhodné rozhodnutí Bushovy administrativy vybudovat podél americko-mexické hranice ploty, pořádání razií ve firmách a ubytovnách, zadržování a deportace cizích státních příslušníků bez dokladů, to vše je v Latinské Americe pokládáno za pokrytecké a urážlivé. Toto téma je bolestné a skličující o to více, že ministerstva zahraničí většiny latinskoamerických zemí dobře vědí, že se za podobnými postoji neskrývá nic jiného než politika.

Všem je jasné, co bude životaschopná imigrační reforma v USA obsahovat: zpřísnění bezpečnosti na hranicích, ale také vybudování bran ve zdech, které se momentálně stavějí, legalizaci pobytu zhruba 15 milionů cizinců, kteří dnes nezákonně pobývají v USA, při současném zavedení promptních a rozumných pokut a podmínek, a také zavedení programu pro migrující či dočasné pracovníky, který umožní dostatečnému počtu cizinců uspokojovat rostoucí potřeby americké ekonomiky a jenž bude umožňovat pravidelné návštěvy domova i trvalý pobyt v USA.

Druhou složkou je politická vůle a načasování. Bush si zpočátku počínal správně: jeho ochota vyjednávat o imigrační dohodě s Mexikem na počátku jeho funkčního období byla pravděpodobně jedinou cestou, jak dát věci do pořádku. A rychlé jednání je zřejmě jediným způsobem, jak může na této frontě uspět i příští prezident.

Má-li se stát přistěhovalectví méně vzrušeným tématem, musí se USA zabývat potřebami latinskoamerických ekonomik. Jeden z klíčových problémů čekajících na příští americkou administrativu se přitom týká již existujících nebo stále neuzavřených dohod o volném obchodu mezi USA a latinskoamerickými zeměmi.

Bude-li zvolen John McCain, je Obamou navrhované přezkoumání nebo „rozpitvání“ dohod NAFTA, CAFTA i dohod o volném obchodu s Chile a Peru nepravděpodobné. Vzhledem k vysoké pravděpodobnosti, že si demokraté udrží většinu v obou komorách amerického Kongresu, by však i McCain musel upravit dohodu s Kolumbií, aby dosáhl jejího schválení. Tlak na zavedení obdobných ustanovení i v dalších dohodách by poté zesílil.

Pokud se recese protáhne a Američané budou i nadále – mylně – svalovat vinu za rostoucí nezaměstnanost, klesající mzdy a prohlubující se nerovnost na dohody o obchodu, zesílí i odpor vůči těmto dohodám. Namísto čekání na stupňování tlaku by tedy příští prezident udělal dobře, kdyby této situaci předešel ambiciózní agendou v otázce takové reformy volného obchodu, z níž by měli prospěch všichni.

V tomto ohledu si mohou vzít USA příklad z Evropské unie. Americkým obchodním dohodám bývá vyčítáno, že se omezují na obchod. Reakce je vždy stejná: USA nejsou Evropa a nehodlají se podílet na budování či obnově států. Přesně to však USA úspěšně činily po roce 1945 ve formě Marshallova plánu a neúspěšně to činí i dnes v Iráku a Afghánistánu.

Za prvé by do obchodních dohod měly být začleněny jasné a výslovné klauzule týkající se lidských práv a demokracie, a to na způsob podobných klauzulí obsažených ve smlouvách mezi Mexickým a Chilským hospodářským sdružením a EU. Za druhé jsou zapotřebí konkrétnější ustanovení v otázkách pracovních sil, životního prostředí, rovnosti pohlaví a práv domorodých obyvatel, jakož i ustanovení antimonopolní a regulační či ustanovení týkající se reformy soudnictví, a to jak z principiálních důvodů, tak i z důvodů politické účelnosti.

Ve většině těchto oblastí sice došlo k nesmírným zlepšením, avšak stále zbývá naplnit obrovskou agendu, zejména pokud jde o rozbití nebo regulaci monopolů – veřejných, soukromých, obchodních i odborových –, které zamořují téměř všechny země v regionu.

Tyto revidované dohody by měly zahrnovat smělá a osvícená ustanovení týkající se fondů infrastruktury a „sociální soudržnosti“, poněvadž právě ony tvoří hranici mezi pouhým kalením vody a skutečným úspěchem. Zastánci volného obchodu by neměli pokládat Obamův požadavek na přehodnocení těchto dohod za chybu, ale spíše za příležitost k jejich zlepšení a prohloubení; McCainovi stoupenci by zase neměli pohlížet na začlenění všech výše uvedených bodů jako na „evropský nesmysl“, ale spíše jako na způsob, jak zúžit propast mezi sliby obsaženými v dohodách a jejich skutečnými výsledky.

Zdokonalení infrastruktury, vzdělání a vlády zákona v Mexiku a střední Americe, zlepšení protidrogového úsilí v Kolumbii a Peru i respekt k pracovním zákonům a lidským právům, to vše je v americkém zájmu a dohody o volném obchodu mohou tomuto úsilí spíše napomoci než uškodit.

Dokážou-li USA a Latinská Amerika společně čelit problémům obchodu a přistěhovalectví, může příští americký prezident zanechat ve vztazích na západní polokouli výraznější stopu než kterýkoliv jiný nejvyšší představitel USA za poslední tři generace.