WASHINGTON – Spojené státy mají značný rozpočtový schodek, který letos pravděpodobně dosáhne 1,3 bilionu dolarů (neboli 10% HDP), a dlouhodobé předpovědi jsou znepokojivé. Podle Kongresového rozpočtového úřadu (CBO), který se skládá z čelních nestranických expertů, poroste sociální zabezpečení spolu se zdravotnickými programy Medicare, Medicaid a dalšími tak rychle, že do roku 2035 spotřebuje téměř všechny daňové příjmy.

USA mohou tyto deficity krátkodobě financovat – úrokové sazby amerických pokladničních poukázek dokonce nedávno klesly na rekordně nízkou úroveň. Nevyvinou-li však Spojené státy seriózní úsilí o fiskální konsolidaci, čekají je i světovou ekonomiku vážné problémy. USA proto naléhavě potřebují začít uskutečňovat čtyři výrazné změny.

První změnou je rozsáhlá daňová reforma zaměřená na srovnání daňové politiky s žádoucími hospodářskými pobídkami. Zejména by USA měly zvážit zavedení daně z přidané hodnoty, která se v jiných průmyslových zemích široce využívá. Uvalením daně ze spotřeby na každou fázi výrobního řetězce by Amerika mohla snížit přehnanou spotřebu, která pomohla nafouknout nedávnou úvěrovou bublinu, a místo ní povzbudit úspory a investice. Jistě, prostá DPH je regresivní, avšak zkombinuje-li se s částečnou slevou nebo vynětím základních potřeb, lze ji učinit progresivní.

USA by se navíc měly bedlivě zaměřit na daňové úlevy, které se chovají jako skryté výdajové programy. Začít by se mohlo u možnosti odpočíst si z daňového základu úrokové platby z hypotečního úvěru. Tento odpočet je v současnosti možný u hypoték do jednoho milionu dolarů, což představuje klíčovou složku přemrštěných pobídek k nákupu nemovitosti ve Spojených státech – většina jiných průmyslových zemí se takové politice vyhnula.

Druhou změnou je oceňování uhlíku, ať už dražbami emisních alokací nebo přímým zdaňováním uhlíku sazbami, které jsou zpočátku nízké a v nadcházejících desetiletích se budou zvyšovat. Vzhledem k vysokým potenciálním příjmům – CBO v roce 2008 odhadl, že jeden takový návrh by v roce 2012 přinesl 145 miliard dolarů a v následujících letech ještě více –, by mělo smysl vyčlenit část těchto příjmů na zmírnění dopadu vyšších cen energie na chudé a zbytek použít na zajištění fiskální rovnováhy.

Odpůrci tvrdí, že oceňování uhlíku by poškodilo hospodářský růst. Nedávná studie provedená pro týdeník Economist však zjistila, že uhlíková daň by zvýšila jak vládní příjmy, tak i hospodářský výkon – převážně tím, že by nahradila stávající neefektivní energetické dotace.

Třetí změnou je zdanění finančního sektoru formou daně z finančních aktivit – ta by se vybírala ze zisků a odměn velkých bank, které se těší jistotě skrytých vládních garancí. Mezinárodní měnový fond odhaduje, že tato forma daně z přidané hodnoty by mohla zvýšit příjmy o 0,5 až jeden procentní bod HDP.

Taková daň by se navíc snažila eliminovat výhodu s financováním, kterou mají velké banky oproti svým menším konkurentům, a současně omezit motivaci velkých bank stát se ještě většími. Jak tvrdí MMF, pokud by se daň z finančních aktivit zavedla v zemích skupiny G-20, pomohla by omezit nejhorší vlastnosti finančního systému a snížit konkurenční pokřivení, která megabanky vytvářejí.

A konečně je zde otázka mandatorních výdajů, což se převážně týká nákladů na zdravotní péči. Podle alternativního fiskálního scénáře CBO bude růst sociálního zabezpečení poměrně mírný, ze 4,8% HDP v roce 2010 na 6,2% v roce 2035. Relativně malá změna parametrů tohoto programu by mohla jeho budoucí náklady snížit, což už se stalo v 80. letech. Relativní náklady zdravotnických programů Medicare, Medicaid a dalších se však více než zdvojnásobí, ze 4.5% na 10.9% HDP.

Existují dvě cesty, jak snížit vládní výdaje na zdravotnictví: snížit objem zdravotní péče, kterou vláda nakupuje, nebo snížit náklady na zdravotní péči. Nejjednodušším řešením je vydat příkaz, aby vláda nakupovala méně zdravotní péče – zvýšením věku, od kterého vzniká nárok na vstup do programu Medicare, omezením maximální výše dávek u účastníků s vysokými příjmy a tak dále.

Problémem tohoto přístupu je skutečnost, že program Medicare není sám o sobě nikterak velkorysý. Kdyby se měl vstupní věk zvýšit, zodpovědnost za zdravotní péči mnoha lidí by se jednoduše vrátila zpět k zaměstnavateli, což by mělo za následek vyšší zdravotnické náklady pro všechny pracující lidi. Lepším řešením je najít způsob, jak náklady na zdravotnictví snížit.

Letošní zákon o dostupné péči (ACA), který je součástí reformy zdravotnictví, představuje výchozí bod. Podle údajů CBO sníží ACA dlouhodobý fiskální deficit o dva procentní body HDP ročně. Prvořadou prioritou by mělo být zachování a rozšíření jeho ustanovení zaměřených na pokles nákladů. Dalším nabízejícím se krokem k úvaze je postupné zrušení osvobození zdravotnických plánů financovaných zaměstnavatelem od daně, což by nejen zvýšilo příjmy, ale současně by to ukončilo pokřivující efekty dotování zdravotní péče zaměstnavatelem.

Snahu o spoutání zdravotnických nákladů však neustále brzdí všeobecná neochota řešit citlivé otázky, jejímž typickým příkladem byl loňský rozruch kolem „komisí smrti“. Proměna amerického zdravotnického systému tak, aby se zaměřoval spíše na úspěšné výsledky a kvalitu života než na nasazování nejnovějších a nejdražších technologií, je problém, na který zatím nikdo nemá osvědčené řešení. Právě on je přitom spíše než kterýkoliv jiný faktor klíčem k dlouhodobé fiskální udržitelnosti.