NEW YORK – Konference Organizace spojených národů o změně klimatu, která proběhne letos v Kodani, bude dějinným okamžikem, kdy se lidstvo může tohoto náročného úkolu chopit a problém řešit. Je mimo stín pochybnosti, že emise skleníkových plynů je nutné radikálně snížit, abychom předešli tomu, že změna klimatu sklouzne v klimatický chaos.

V roce 2007 se 192 stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu na Bali zavázalo, že zahájí vyjednávání o posílených opatřeních proti změně klimatu. Tento proces má vyvrcholit ambiciózním dojednaným výsledkem na konci roku 2009, který bude muset nabýt účinnosti před začátkem ledna 2013.

Na uzavření jednoho z nejkomplikovanějších mezinárodních vyjednávacích procesů na světě tedy zbývá jen devět měsíců. Loni se vyjednavači dobrali k lepšímu porozumění toho, co chtějí od rozličných aspektů akčního plánu, který si dohodli na Bali, a shromáždili nápady a návrhy. Politický proces teď došel do fáze, v níž se začínají objevovat oblasti konvergence. Tyto oblasti budou tvořit základ výchozího návrhu dohody, který bude v červnu představen v Bonnu.

Aby kodaňská dohoda nabyla účinnosti před začátkem roku 2013, musí splnit politické požadavky všech zúčastněných zemí. K tomu je nezbytné mít už letos jasno ve čtyřech klíčových politických otázkách.

Zaprvé je nezbytné vyjasnit ambiciózní, právně závazné cíle snižování emisí pro průmyslové země. Bez takových cílů mezinárodní společenství nepodnikne potřebné kroky k řešení změny klimatu a rozvojové země nebudou mít důvěru v to, že průmyslové země jsou ochotné ujmout se vedení v nápravě problému, který způsobily.

V tomto ohledu přicházejí pozitivní signály. Evropská unie například schválila klimaticko-energetický balíček, jehož prostřednictvím bude schopná dosáhnout svého cíle a do roku 2020 snížit emise o 20% oproti hladinám roku 1990 (případně o 30%, pokud se příkladu ujmou další průmyslové země). Ve Spojených státech zase prezident Barack Obama naznačil záměr do roku 2050 dosáhnout 80% snížení emisí skleníkových plynů a do roku 2020 stlačit americké emise zpět na úrovně roku 1990. Další země, třeba Rusko a Japonsko, své průběžné cíle oznámí během letošního roku.

Zadruhé je nezbytné vyjasnit, do jaké míry mohou významné rozvojové země realizovat národně přiměřená opatření ke zmírňování důsledků, nad rámec toho, co už dělají. Pro mnohé průmyslové země, zejména USA, bude velice těžké uzavřít dohodu, pokud jejich občané neuvidí, že přední rozvojové země jsou rovněž ochotné dále se angažovat.

Řada rozvojových zemí, například Čína, Indie, Brazílie a Jižní Afrika, už vyvinula národní klimatické či energetické strategie, které naznačují, v jakém rozsahu se podle svého mínění mohou při zohlednění ekonomických omezení záležitosti věnovat. Četné rozvojové země přicházejí s nápady na další národně přiměřená zmírňující opatření, která by mohly podniknout.

Zatřetí je nezbytné vyjasnit financování. Stupeň aktivity rozvojových zemí bude velkou měrou záviset na účinném zajištění financí a čistých technologií prostřednictvím mezinárodní spolupráce. Potřebujeme vědět, jak významné finanční zdroje budou vytvořeny na pomoc rozvojovým zemím s omezováním jejich vlastních emisí i s adaptací na důsledky změny klimatu.

Byly předloženy zajímavé nápady. Průmyslové země například navrhly dražební prodej emisních práv a využití části výnosu na mezinárodní spolupráci – což Německo už dělá. Tato koncepce je rovněž součástí Liebermannova-Warnerova návrhu zákona, příkladu rozpracované klimatické legislativy v USA. Norsko předložilo návrh na monetizaci části emisních rozpočtů průmyslových zemí, čímž by vznikl příjem pro mezinárodní spolupráci.

Obchodování s emisemi a tržní mechanismy budou hrát jistou úlohu i nadále. Balijský akční plán se však vypořádává s nutností, aby rozvojové země zavedly národně přiměřená opatření ke zmírňování důsledků. Jelikož trh s uhlíkem nemůže být jediným nástrojem, bude zapotřebí i mezivládní spolupráce.

Konečně je nezbytné vyjasnit strukturu řízení podle úmluvy. Bude-li zapotřebí vytvořit významné finanční zdroje na zmírňování důsledků a na adaptaci, rozvojové země budou chtít reprezentativní vliv na to, jak se tyto peníze rozdělí a utratí. Správní struktura bude muset fungovat na základě demokratických zásad, opřena o rovnost.

V letošních intenzivních vyjednáváních bude figurovat řada dalších významných záležitostí. Pro úspěch v Kodani však bude zásadní mít jasno právě v těchto čtyřech oblastech.