0

Zavírání očí před globálním oteplováním

Kjótský protokol o kontrole klimatických změn byl, jak prohlásil profesor Harvardovy univerzity Rob Stavins, „příliš málo příliš rychle“. Vzhledem k tomu, že se dotýkal pouze zemí, u nichž se předpokládá, že budou do poloviny století vytvářet zhruba polovinu celosvětových emisí skleníkových plynů, se na jedné straně nejednalo o účinnou dlouhodobou pojistku proti rizikům globálního oteplování. A protože na druhé straně vyžadoval od průmyslových zemí podstatné a nákladné snížení emisí během krátké doby, hrozilo, že bude pro americkou, evropskou a japonskou ekonomiku představovat velkou bezprostřední zátěž. Stručně řečeno znamenala dohoda z Kjóta velkou krátkodobou bolest při malém dlouhodobém přínosu.

Evropská unie a američtí ekonomové v Clintonově administrativě se o schválení kjótského protokolu zasazovali pouze tím, že vytvářeli modely něčeho, co v dohodě z Kjóta nebylo. Plánovali, že rozvojové země se v nějaké fázi k rámcové úmluvě z Kjóta připojí a prodají svá práva na emise CO2 a dalších skleníkových plynů Spojeným státům a Evropě výměnou za rozvojovou pomoc.