K čemu jsou evropské smlouvy usilující o zajištění rovnosti všech občanů před zákonem, když se celé skupiny lidí potýkají se systematickou diskriminací? Tak zní otázka, na kterou bude tento týden hledat odpověď Evropský soud pro lidská práva (ECHR). Jeho Velký senát skládající se ze 17 soudců se totiž začíná zabývat odvoláním proti původnímu rozhodnutí, které odmítlo žalobu proti diskriminaci vůči Romům ze strany vzdělávacích organizací v České republice.

Všechny evropské země jsou členy Rady Evropy, všechny podepsaly Evropskou úmluvu o lidských právech, 39 ze 46 členských států přijalo Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin a 14 z nich ratifikovalo i Protokol č. 12 o zákazu diskriminace. Životní podmínky mnoha Romů přesto zůstávají otřesné.

Ačkoliv poslední zprávy, které v roce 2006 zveřejnili Evropské monitorovací centrum pro rasismus a xenofobii a komisař Rady Evropy pro lidská práva, zaznamenávají jisté zlepšení, zároveň z nich vyplývá, že životní podmínky Romů stagnují, pokud se přímo nezhoršují. Romové jsou i nadále oběťmi diskriminace v oblasti přístupu k bydlení, zdravotní péči a vzdělání, a to navzdory značnému místnímu úsilí z popudu a s podporou Rady Evropy.

Diskriminace v přístupu ke vzdělání je obzvláště závažná vzhledem k tomu, jak hluboký má dopad na životní vyhlídky obětí. V nejkrajnějších případech je segregační již samotný vzdělávací systém: izolované školy v odlehlých osadách, zvláštní třídy pro romské děti v běžných základních školách a nadměrně vysoký podíl Romů ve třídách pro děti s poruchami učení.

EHCR se zabýval třetím z výše uvedených případů ve sporu D. H. a další versus Česká republika . Soudu bylo předloženo 18 případů děvčat a chlapců, kteří byli v letech 1996 až 1999 umístěni do zvláštních škol, a to buď přímo, nebo po jisté době strávené v základní škole. Otázka zněla, zda se tyto děti staly oběťmi diskriminace kvůli své příslušnosti k národnostní menšině.

Česká vláda připustila, že v některých třídách zvláštních škol je 80 až 90% romských dětí. Je-li to prý však diskriminace, pak nikoliv přímá, protože podle českých zákonů může o zařazení dítěte do zvláštní školy rozhodnout pouze ředitel školy na základě výsledků inteligenčního testu provedeného v pedagogicko-psychologické poradně a takový krok navíc podléhá souhlasu rodičů nebo zákonných zástupců dítěte.

Rozdíl v zařazování není sám o sobě diskriminační. Podle precedenčních zákonů nejvyšších národních soudů a ECHR lze o diskriminaci hovořit pouze v případě, kdy je s různými lidmi v podobné situaci zacházeno různě. Národní i mezinárodní precedenční právo si nicméně uvědomuje, že opatření, které je na papíře nediskriminační, může být v praxi diskriminační. Ve zmíněném případě tedy údajná diskriminace nepramení ze samotného zákona, nýbrž z jeho dopadů, přičemž žaloba se opírá především o statistiky prokazující nadměrný podíl Romů ve zvláštních školách.

K dispozici je i řada dalších zpráv o situaci Romů v České republice, včetně zprávy Rady Evropy. Jak ovšem soud správně poznamenal, jeho rozhodnutí by se mělo týkat pouze případů uvedených v žalobě a soud by neměl dávat najevo svůj názor na legitimitu českého vzdělávacího systému, poněvadž rozhodnutí týkající se vzdělávacích příležitostí spadají do pravomoci států, a mohou se tudíž stát od státu lišit.

Za tohoto předpokladu a vzhledem k povaze případu, jímž se musel zabývat, sedmičlenný Senát v únoru 2006 žalobu zamítl s tím, že zákon o zvláštních školách není namířen konkrétně proti Romům a nevztahuje se pouze na ně. Podle soudu je legitimním cílem zákona zohlednit v učebním procesu poruchy učení jedné konkrétní kategorie žáků a psychologické testy se jeví jako dostatečně objektivní, aby nevyvolávaly podezření z rasové podjatosti. I nadále navíc platí, že se zařazením dítěte do zvláštní školy musí souhlasit rodiče, a romské děti, které byly do těchto škol umístěny, se mohou později vrátit do školy většinové, a reintegrovat se tak do normálního vzdělávacího procesu.

Ačkoliv se zdá zdůvodnění soudu dobře podložené, určitá nejistota přetrvává. Statistiky prokazující enormní podíl romských dětí ve zvláštních školách lze těžko přehlédnout a podezřením z diskriminace se lze jen těžko vyhnout. Zákony se sice změnily, ale ne vždy je mentalita lidí následuje stejným tempem. Navíc intuitivně víme, že psychologii lze snadno vykládat tak, aby znamenala mnoho různých věcí.

Každopádně soud před ohlášením svého rozhodnutí pokládal za nutné konstatovat, že sice neshledal žádné důkazy o porušení úmluvy, ale že statistiky obsahují „znepokojivá čísla“ a celkovou situaci v České republice v oblasti vzdělávání romských dětí je potřeba zlepšit. Předseda soudu Jean-Paul Costa vyjádřil obdobný názor, aniž přitom zpochybnil legitimnost rozhodnutí, zatímco soudce Cabral Barreto vyjádřil s rozhodnutím nesouhlasné stanovisko.

Příznačné navíc je, že soud na žádost zúčastněných stran souhlasil s postoupením odvolacího řízení svému Velkému senátu. Podle Costy by bylo zamítnutí rozhodnutí z února 2006 v rozporu s předešlým precedenčním zákonem. Rozhodne tedy soud o fungování českého vzdělávacího systému jako takového? Anebo se přidá k soudci Barretovi, jenž volá po uznání závazku uskutečňovat politiku pozitivní diskriminace, jež by zvýhodňovala Romy?

Ať už se soud vydá kteroukoliv cestou, jisté je, že romské děti by měly mít stejné příležitosti jako ostatní. Právě tento imperativ tvoří prazáklad blížícího se rozhodnutí, neboť dává soudu příležitost znovuuplatnit základní princip nediskriminace, jenž definuje naše demokratické společnosti.