KODAŇ: Obyvatelé Bělehradu se pro Evropu zasloužili o další mezní moment. Stíny deset let trvajících válek na Balkáně snad konečně zmizí. Čistá hlava, jasný zrak a především přesvědčivý souhlas lidu bude zapotřebí k tomu, má-li se Evropa posunout kupředu. V tomto směru je důležité správně interpretovat dánské „ne“ pronesené v nedávném referendu o připojení Dánska k evropské měnové unii.

Dánové nejsou o nic méně protievropští než kdokoli jiný; xenofobie zde není o nic více rozšířená než v jiných evropských zemích. Nebyla to výlučně „nemravná aliance“ mezi krajní levicí a krajní pravicí, která, jak mnozí usuzují, nad eurem zvítězila.

Dánské „ne“ je třeba vnímat jako varování všem evropským vůdcům. Ti by měli být mnohem obezřetnější při navazování otevřeného dialogu se svým voličstvem o základních evropských otázkách, jako je kupříkladu role Evropy v mírovém procesu na Balkáně. Jinak by totiž mohli dojít ke stejnému rozčarování jako jejich dánští kolegové, když čtyři z pěti poslanců hlasovali pro politiku podporovanou pouze 47 procenty jejich voličů.

Mé tvrzení, že Dánové nejsou protievropští, se opírá o nedávný průzkum veřejného mínění Eurobarometer: voliči ve všech členských zemích EU byli dotázáni, zda rozšíření Evropské unie o kandidátské země ve východní a střední Evropě považují za „prioritu“. Kladně odpovědělo téměř šedesát procent Dánů. Jejich země se tím pádem dostala na první místo pomyslného žebříčku, neboť ve Francii a Německu se pro vyjádřilo jen slabých 20 procent.

Kdyby ostatní vlády následovaly příkladu Dánska a svolaly referendum o euru, ve většině případů by nejspíš neuspěly. Dovolte, abych zde vzpomněl situaci z roku 1992, kdy díky slabé většině (méně než jednoprocentní) byla v Dánsku zamítnuta Maastrichtská dohoda. Na to francouzský prezident Mitterand zareagoval svoláním podobného referenda ve své zemi, aby smlouvě zajistil vyšší podporu: výsledek hlasování zde byl překvapivě tak blízko „ne“, jako byl v Dánsku blízko „ano“.

Tentokrát Dánové opět jednou zamítli doporučení jejich politického vedení. Podobná chyba či její příčiny by se ostatně mohly opakovat i v jiných zemích. Dánským politikům se nepodařilo přesvědčit jejich voliče, že na euro je třeba pohlížet jako na pozitivní element tvorby společné a svobodné Evropy. Přemohly je ekonomické argumenty – pád eura vůči dolaru zde nepochybně hrál významnou úlohu. Na politické argumenty se přitom ale poněkud pozapomnělo.

Hospodářská měnová unie vznikla dříve, než roku 1989 padla Berlínská zeď. Se zrodem nové Evropy přišla idea společné měny – slibná myšlenka vizionářů, kteří viděli možnost ještě užších vztahů a svazků mezi evropskými zeměmi. Političtí vůdcové Německa – Kohlova a Genscherova generace, která ještě zažila válku – pochopili, že sjednocené Německo by představovalo takovou koncentraci ekonomické síly v Evropě, že by nevyhnutelně narušilo politickou rovnováhu v rámci Evropské unie.

A tak německá politická garnitura došla k závěru, že se o svou vedoucí pozici v měnové politice musí podělit s ostatními. Jak tehdy říkával Hans Dietrich Genscher: „Chcete-li se vyhnout německé Evropě, musíte vytvořit evropské Německo.“ Byla to oběť, kterou německé finanční kruhy nesly velmi nelibě. Němečtí finančníci pochybovali o ochotě či schopnosti jiných evropských zemí bojovat s inflací. Přesto to ale Němci udělali. A my všichni bychom jim za to měli být vděční.

Euro zažilo těžký, ale přesto slibný start. Vzhledem k rozdílům mezi hospodářským výkonem Evropy a Ameriky by nemělo snad nikoho překvapit, že euro vůči dolaru začalo klesat. Rovněž by nikoho nemělo překvapovat, že trhy testovaly ochotu evropských politiků mlčet tam, kde jde o peníze. Nedávná intervence a podpora z Ameriky a Japonska naznačují, že euro se udrží a že trhy v jeho úspěch věří.

Společná měna není než jedním z krůčků na cestě ke společné a mírové Evropě. To je ta nejústřednější myšlenka. Dánům se ji ale nepodařilo úspěšně sdělit. Proto musíme výsledek dánského plebiscitu brát jako varování, že bez velkého úsilí občany Evropy nepřesvědčíme o politickém významu eura – ani o důležitosti rozšíření Evropské unie.

Rozšíření Evropské unie směrem na východ je obrovskou výzvou budoucích let. Jistě, životní úroveň není ve východní Evropě tak vysoká jako na západě, ale musí zde být alespoň naděje – jak pro kandidátské země, tak pro balkánské země –, že pokračující demokratizace a ekonomická transformace je jednoho dne dovedou ke členství v Evropské unii.

Rozšíření bezpochyby otevře „starším“ demokraciím nové, rostoucí trhy. Prospěch, který tak vznikne, více než vyváží ekonomické náklady spojené s rozšířením. Avšak mnohem silnější než onen praktický argument je tento politický imperativ: pokud zachováme rozdělenou Evropu, nikdy nedospějeme ke svobodné a mírové Evropě, jež byla původní vizí tvůrců Římské dohody.

Nové demokracie východní a střední Evropy a pobaltské země se chtějí podílet na Evropské unii. Odvážné davy v Bělehradě demonstrovaly touhu Srbů připojit se k evropské rodině. Všichni se chtějí stát součástí zrání a pospolitosti takové Evropy, v níž vládne demokracie a respekt, nikoli brutální vojenská síla. Dánové nepochopili, že mezi tímto cílem a rolí eura existuje souvislost. Bělehradské události opět poskytly prostor k dlouho odkládaným úvahám o širších cílech evropské integrace.