Měny se stávají ohniskem nejen obchodních transakcí, nýbrž také diplomatických a politických půtek. Kdykoli k tomu dojde, obchodní transakce jsou složitější a obklopuje je větší nejistota. Politizace peněz během meziválečné deprese byla hospodářsky zničující. Existují ale mnohem současnější případy nevraživých měnových válek.

V 60. letech se středobodem politických tahanic stala mezinárodní měnová soustava. Každá ze stran měla jiné teorie a jinak si vysvětlovaly tehdejší dění. Evropané - zejména Francouzi - si stěžovali na to, co generál Charles de Gaulle označil za ,,nehorázné privilegium" amerického dolaru. Generál a jeho měnový guru Jacques Rueff tvrdili, že USA zneužívají postavení dolaru coby hlavní rezervní měny brettonwoodského režimu pevných měnových kurzů k tomu, aby pomocí deficitů hradili svá zahraniční vojenská dobrodružství (toho času ve Vietnamu).

Francie reagovala výzvami k měnové reformě, která by skoncovala s onou podivnou úlohou dolaru, a snažila se oživit hluboce zdiskreditovaný zlatý standard. Evropané zahájili dlouhou diskusi o výhodách měnové unie, jejíž dosažení jim mělo umožnit pohlédnout dolaru do tváře.

Z amerického pohledu ale mezinárodní úloha dolaru byla pastí. Ostatní země mohly měnit své měnové kurzy a tím si udržovat větší vývozní konkurenční schopnost. Vláda USA byla bezmocná vůči podhodnocenému jenu, což utvrzovalo přesvědčení, že okolní svět zneužíval dolar k útoku na americkou výrobní základnu.

Nixonova administrativa došla k závěru, že jediným způsobem, jak pomoci americkému hospodářství, je praktikovat monetární unilateralismus - měnovou expanzi natolik dramatickou, aby ostatní země přinutila k úpravám měnových kurzů.

Tyto dávno zapomenuté bitvy se náhle zdají být opět na dosah. Svět už nepoužívá režim pevných měnových kurzů, avšak dolar zůstává hlavní rezervní měnou - jde o jistý pohyblivý brettonwoodský systém. Podle Američanů představuje rezervní role dolaru potenciální hrozbu, zatímco pro Neameričany jde o další příklad amerického neoimperiálního boje o hegemonii.

Čína v této dekádě převzala úlohu Japonska 60. let a drží svůj směnný kurz na nízké úrovni, aby podpořila růst vývozu. Stala se proto terčem stížností USA na nekalou soutěž a snah o prosazení takové úpravy směnného kurzu, která by Američany odradila od nákupů čínských hraček, spotřebičů a oděvů. Výrobci v USA usoudili, že podprsenky čínské výroby představují hrozbu pro americký způsob života.

Evropané (obzvlášť Francouzi) si naopak stěžují na velké americké schodky a do módy se opět dostal de Gaullův argument, že svět hradí americké války. Někteří Evropané navrhují, aby asijské centrální banky držely větší část svých rezerv v euru - jde o jistý ozvuk generálova neúspěšného pokusu pokořit Ameriku prodejem dolarů za zlato.

Šedesátá léta skončila krachem ,,systému" a rozsáhlou finanční turbulencí, doprovázenou prudkým inflačním růstem komoditních cen. K újmě přišli všichni a americká úloha ve světovém dění byla otřesena. Podobný kolaps teď bude mít pravděpodobně odlišné důsledky. Dnešní systém plovoucích kurzů je pevnější a náklady na jeho úpravu jsou odlišně rozložené. Většina Američanů prudkým pádem dolaru výrazněji neutrpí, neboť zahraniční prodejci jsou nuceni upravovat své ceny pro americký trh.

Asijské ekonomiky energicky rostou a jejich centrální banky postupně zvětšují pohledávky u USA. V této politice nejspíše vytrvají, neboť alternativou by byl náhlý propad v konkurenceschopnosti jejich vývozních sektorů na veledůležitém americkém trhu. To dává USA více času na řešení deficitu obchodní bilance, který je dlouhodobě neudržitelný.

Hospodářsky dynamické světové regiony - Severní Amerika a Asie - tedy spojuje jistý pakt, který se postará o přetrvávající stěžejní úlohu amerického dolaru. Američané budou nadále zvyšovat své zadlužení, neboť právě to po nich Asijci chtějí. Zrušení paktu by bylo proti zájmu obou zainteresovaných stran.

Nejedná se o americký unilateralismus, protože jde o spolupráci s Asií. Ale Evropané, kteří jsou z paktu vyloučeni, v tom měnový a ekonomický unilateralismus spatřují.

Růst eura oproti dolaru je zároveň trnem v patě evropským exportujícím výrobcům. Evropa ovšem nemůže udělat mnoho pro svou úlevu. Je skutečností, že v nových měnových střetech bude Evropa nejvíc tratit. Řešení, jež byla vychvalována v 60. letech - oživení zlatého standardu či vytvoření společné evropské měny -, už se nejeví jako příliš užitečná. Jednotná měna se ukázala jako opatření, které neposkytuje významnější ochranu.

Stará podoba evropské reakce - již by psychologové mohli nazvat ,,dolarovým komplexem" - jen získá na naléhavosti. Objeví se výzvy k Evropské centrální bance, aby rozšířila svou měnovou bázi, jako by imitace dolaru byla odpovědí na všechny průmyslové, strukturální a demografické problémy sužující Evropu. Avšak krátké zamyšlení by nám mělo připomenout, že evropské problémy nelze odstranit měnovou manipulací.

Protesty proti nové podobě nehorázného měnového privilegia USA bychom měli vnímat nezkresleně: jde o způsob kompenzace skutečné evropské bezmocnosti. Dolarový komplex se tedy nevytratí, ba dokonce se bude prohlubovat, neboť mezinárodní hodnota dolarových bankovek bude klesat, aniž by to mělo viditelné negativní dopady na ty, kdo je tisknou a používají.