BRUSEL – Globální finanční krize už poukázala na silné i slabé stránky Evropské unie. Nebýt eura, rázové vlny zářijového a říjnového kolapsu by pronikly na měnové trhy a vyvolaly pnutí, která by politickou a hospodářskou integraci Evropy posunula zpět o desítky let, ba mohla by ohrozit celý projekt.

Podstatně méně pozitivní je, že se členské státy EU jen pomalu dobírají součinnosti. Zprvu přitahovala kritiku Evropská komise za pomalost při předkládání návrhů na svolání národních vlád a jejich politických vůdců. Teď se naléhavé potřebě zajistit napříč EU koordinovanou politickou reakci na prohlubující se krizi vzpírají členské státy.

Rychlost i závažnost ekonomického zpomalení je mnohem větší než při ostatních poválečných poklesech za posledních 60 let. V Evropě jsme všeobecně nedbali na výstražné signály americké hypoteční krize poté, co koncem léta 2007 propukla, a proto jsme nebyli připraveni, když další fáze krize zahrnula i evropské banky. Ponaučení, které je třeba si vzít, říká, že EU musí konat rychleji a s větším odhodláním, než bylo dosud zvykem.

Lidé napříč EU se tážou: „Co dělá Evropa, aby se s krizí vyrovnala?“ Odpověď zní „ani zdaleka ne dost“, což si příští rok v létě může vybrat vysokou daň ve volbách do Evropského parlamentu.

Zbývající týdny roku 2008 budou zcela zásadní pro evropské snahy oživit iniciativu a usilovat o zmírnění důsledků krize a zároveň se vypořádat s nedořešenými problémy v reformní agendě EU. Jako členové předsednictva Friends of Europe bychom na evropské instituce a politické lídry EU naléhali, aby znovu vyvinuli úsilí ohledně Lisabonské smlouvy i Lisabonské agendy.

Pro zlepšení koordinace reakcí členských států na finanční krizi udělalo mnoho francouzské předsednictví EU a aktivnější roli začala hrát i Evropská komise, k čemuž ji 10. října Friends of Europe vyzvali. Úkolem pro předsednictví i Komisi je teď dát čerstvý politický podnět ochladlému reformnímu elánu EU.

Evropská rada ve dnech 11. a 12. prosince by měla dát jasně najevo časový harmonogram, s nímž počítá pro opětovné spuštění ratifikačního procesu Lisabonské smlouvy. Jestliže v tomto selže, vznikne riziko ještě větších politických problémů po červnových evropských volbách.

Lisabonská smlouva je krokem k přizpůsobení rozhodovacích mechanismů EU jednak jedenadvacátému století, jednak tomu, že Unii tvoří 27 či více členů. Globální podstata současné krize jasně ukazuje, že Evropa musí být schopná se rychle a soudržně rozhodovat, jinak ji budou postihovat negativní důsledky. Je jen málo pochybností, že veřejné mínění napříč EU dochází čím dál větší měrou ke stejným závěrům.

Svrchované právo irského lidu rozhodnout o vlastním osudu je nezpochybnitelné. Avšak Irsko by také mělo ostatním členským státům EU umožnit, aby šly dál s Lisabonskou smlouvou, je-li to jejich přání. I kdyby se v Irsku mělo konat další referendum, irská vláda by měla mít předem rozmyšlený postup, jímž bez ohledu na výsledek ostatním členským státům umožní realizaci zásadních části Lisabonské smlouvy.

Aktivity se teď musí chopit Komise, aby se ujistila, že členské státy zesílí své snahy týkající se Lisabonské agendy, která usiluje o revizi globální konkurenční schopnosti Evropy. V roce 2000 si EU stanovila desetiletý program dohodnutých reformních cílů, a přesto v mnoha případech její členské státy dosud nenalezly politickou vůli k jejich zavedení. Vzhledem k čím dál chmurnějším vyhlídkám Evropy jsou tyto reformy ještě nezbytnější než kdy dřív.