PRAHA – Před pěti lety byla Evropská unie na krok od splnění jedné z tužeb sametových revolucí, které se prohnaly střední a východní Evropou, neboť se blížilo rozšíření z 15 na 25 členských zemí zahrnující přijetí několika postkomunistických států. Avšak přestože Berlínská zeď i železná opona zmizely v propadlišti dějin, jiné pozůstatky sovětské éry neústupně přetrvávají. Některé části světa se proměnily k lepšímu, zatímco jiné ustrnuly v čase, aby se nějak protloukly. Jedním takovým místem, které se nezměnilo, je Kuba, navzdory tomu, že Fidel Castro se rozhodl odejít do penze a předat otěže moci svému bratru Raúlovi.

18. března před pěti lety Castrova vláda zasáhla proti Projektu Varela a dalším iniciativám občanské společnosti, jen aby neriskovala možnost, že by se jiskra demokratické reformy rozšířila napříč Kubou tak jako v někdejším sovětském bloku. Sedmdesát pět pozatýkaných vězňů svědomí tvořili disidenti, nezávislí žurnalisté, předáci občanské společnosti a knihovníci, kteří se odvážili otevřeně vyslovit pravdu o tom, jaký je život na Kubě. Přestože nedávno byli propuštěni čtyři věznění, pětapadesát z původních sedmdesáti pěti zůstává žalářováno v odsouzeníhodných podmínkách. Obecně platí, že jediným důvodem vedoucím k propuštění některého z těchto vězňů bylo vážné zhoršení jejich zdravotního stavu.

Vzhledem k tomu, jak zásadními hodnotami jsou v Evropě lidská práva, demokracie a právní řád, cítíme, že je naší povinností vyslovit se proti tomu, aby tyto křivdy bezuzdně pokračovaly. Před necelými dvaceti lety žili na hranicích EU političtí vězni, jimž byla upírána základní práva svobody slova a projevu a již žili v neustálém strachu z pranýřování a snili o tom, že se jednou budou těšit z toho, co Evropané na „Západě“ považovali za samozřejmost.

Kubánský režim se drží u moci využíváním propagandy, cenzury a násilí, aby vytvářel atmosféru strachu, jako to činívaly komunistické vlády v bývalé Jugoslávii, Polsku, bývalém Československu, Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku, Estonsku, Lotyšsku a Litvě – poslední tři jmenované země byly součástí Sovětského svazu. Platí rovněž, že solidarita, již vyjadřovali lidé mimo tyto země, přispěla k dosažení změn.

Kuba je jedinou zemí na západní polokouli, která dosud nepřijala demokracii a nadále potlačuje všechny formy politického disentu. Díky obětem disidentů a aktivistů inspirovaných tím, jak se od konce studené války transformovaly jiné části světa, je dnes Kuba k uskutečnění opravdových demokratických změn blíž.

Jsme přesvědčeni, že bývalé komunistické středoevropské a východoevropské země jsou v jedinečném postavení k podpoře hnutí za demokracii na Kubě, které vychází z podobnosti dějin a zkušeností. Naše záměry propagovat demokratizaci se zakládají na přátelství a spolupráci, dobré vůli a porozumění potřebám, očekáváním a nadějím kubánského lidu.

My níže podepsaní jsme přesvědčeni, že EU se jako jedna z hnacích sil mezinárodní politiky musí jednohlasně vyslovit proti vládám utlačujícím své vlastní občany. EU by měla odsoudit porušování lidských práv na Kubě a vyzvat k okamžitému propuštění všech vězňů svědomí. Ministři zahraničních věcí všech členských států EU by měli svému kubánskému protějšku 18. března zaslat demarši rovněž požadující jejich propuštění.

Až bude Evropská rada v červnu revidovat společné stanovisko EU ke Kubě, skutky, jež kubánská vláda podnikne či nepodnikne, by měly posloužit jako měřítko. Konečně je třeba, aby EU pokračovala v aktivní podpoře mírových demokratických hnutí a organizací občanské společnosti na Kubě a zužitkovala při tom niterné poznatky některých svých členských států o přechodu k demokracii.

Před pěti lety se k naplnění blížil sen několika bývalých sovětských satelitů stát se členem EU. Za tuto možnost vděčily disidentům a těm, kdo usilovali o šíření demokracie. Nadešel čas, abychom splatili dluh tím, že pomůžeme těm Kubáncům, jejichž sny se už příliš dlouho odkládají.