Francouzské rozhodnutí, které v této zemi fakticky ruší pětatřicetihodinový pracovní týden tím, že umožňuje zaměstnavatelům prodloužit pracovní dobu – a zvýšit plat –, znamená obrat v několik desetiletí trvajícím trendu. V osmdesátých a devadesátých letech většina evropských zemí pracovní dobu zkracovala: Německo přešlo z více než 40 na 38 hodin týdně, Velká Británie ze 40 na 37, Dánsko z 39 na 37 a Francie ze 40 na 35. Jelikož se však dnes Evropané potýkají s vysokou nezaměstnaností a stagnující životní úrovní, možná budou muset pracovat déle, aby se vyrovnali s globalizací.

Francouzské kroky následují po změnách v Německu, kde se některé nedávné mzdové dohody odrazily v delší pracovní době. Rozdíl mezi oběma zeměmi spočívá v tom, že v Německu byla pracovní doba prodloužena bez kompenzace v podobě zvýšení mezd.

Předskokanem se stal Siemens, který pracovní dobu prodloužil z 35 na 40 hodin týdně. Bavorská vláda pak prodloužila pracovní týden z 38,5 hodiny na 40 hodin u starších zaměstnanců a na 42 hodin u zaměstnanců mladších. Když poté firma Daimler-Chrysler rozšířila ve svém výzkumném a vývojovém centru pracovní dobu z 35 na 40 hodin, stavidla se protrhla a kolektivní vyjednávání se tomuto trendu přizpůsobila.

Německo reagovalo zejména na levnou konkurenci z někdejších komunistických zemí. V současné době činí průměrná mzda v deseti státech, které v květnu 2004 vstoupily do EU, přibližně jednu sedminu západoněmecké mzdové úrovně; čínské mzdy pak pouhou pětadvacetinu.

Tyto rozdíly jsou tak obrovské, že někteří lidé pokládají snahu o konkurenceschopnost za marnou. Protože je však produktivita práce v Německu mnohem vyšší, faktické snížení hodinových mzdových nákladů prostřednictvím nekompenzovaného prodloužení pracovní doby podle všeho stojí za pokus. Mohl by to být příklad pro další evropské země. Dalším krokem pro Francii by tak mohlo být neplacené prodlužování pracovní doby.

Odpor odborů vůči prodlužování pracovní doby je založen na „teorii masy práce“. Podle tohoto názoru nepřináší podobný přístup žádné ekonomické výhody, poněvadž celkové množství práce v ekonomice je neměnné. V důsledku toho desetiprocentní prodloužení pracovní doby pouze sníží zaměstnanost o 10 procent.

I přes zdánlivou věrohodnost je tento názor nesprávný. Pracovat déle za stejnou mzdu je užitečná cesta, jak učinit Evropu konkurenceschopnější, a v porovnání se snižováním mezd klade mnohem nižší zátěž na dělníky a zaměstnance.

Delší pracovní doba zvýší hospodářský růst, protože pokud lidé pracují déle, pracuje déle i kapitál. S výjimkou nepřetržitých provozů, kde se ve směnách pracuje 24 hodin denně, zvyšuje prodloužení pracovní doby zaměstnanců také denní využití kapitálu. Desetiprocentní prodloužení pracovní doby má tudíž stejný efekt, jako by se o 10% zvětšil kmenový výrobní kapitál ekonomiky. Nastává skokové zvýšení bohatství a okamžitý výrobní boom.

Teorie masy práce předpokládá, že pracovat déle a zaměstnávat více lidí je totéž. Jedná se však o velmi odlišné věci. Delší pracovní dobu lze zavést téměř okamžitě, zatímco zaměstnat větší počet lidí je časově náročné a nákladné, neboť to obvykle vyžaduje nové fyzické investice. Prodloužená pracovní doba je proto ideálním způsobem, jak dosáhnout růstu a konkurenceschopnosti.

Rozšíření denní pracovní doby se ve střednědobém výhledu odrazí také ve vyšší zaměstnanosti, protože se zvýší produktivita práce, zatímco mzdové náklady zůstanou konstantní. Někteří zaměstnanci, jejichž produktivita byla příliš nízká, než aby pokryla jejich náklady, nyní najdou práci, poněvadž se firmám vyplatí zvýšit produkci nad úroveň vyplývající ze samotné prodloužené pracovní doby tím, že budou investovat více kapitálu a přijímat více zaměstnanců.

Někteří lidé se obávají, že prodloužení pracovního dne nevytvoří více pracovních míst, protože výsledný růst odpracovaných hodin sníží poměr kapitálu a práce. Tím by se mezní produktivita odpracovaných hodin snížila natolik, že by to vykompenzovalo pozitivní dopady zvýšeného počtu hodin na zaměstnance.

I zde však platí, že by déle pracoval rovněž kapitál. Díky „efektu využití kapitálu“ by poměr kapitálu a práce ve skutečnosti neklesl, takže by to nemělo žádný významný vliv na mezní produktivitu odpracovaných hodin. Teoretický dopad na zaměstnanost je jednoznačně pozitivní, poněvadž mezní zaměstnanci budou pracovat déle, a tudíž budou produktivnější.

Bude existovat dostatečná poptávka, která by absorbovala dodatečnou produkci plynoucí z prodlouženého pracovního dne? Zastánci teorie masy práce tvrdí, že nikoliv. Když se však bude vyrábět více, zatímco výše mzdy na zaměstnance zůstane konstantní, zvednou se zisky o přesně stejnou částku jako hodnota produkce.

To v principu znamená, že pro tuto zvýšenou produkci bude k dispozici kupní síla. Podnikatel může koupit nový kožich manželce nebo novou výrobní halu zaměstnancům. Pracují-li všechny firmy déle, většina jich zaznamená vyšší poptávku a míra zvýšení poptávky se bude u průměrné firmy rovnat míře zvýšení její nabídky.

Faktem je, že část zvýšené poptávky bude směřovat do zahraničí, ale totéž platí i o části zvýšené nabídky. Jakýkoliv přetrvávající problém s exportní poptávkou by pak vyřešila drobná devalvace. Ta může být explicitní, anebo implicitní kvůli poklesu cen, který by umožnilo snížení jednotkových výrobních nákladů plynoucí z rozšířené pracovní doby při konstantní mzdě.

Argument, že delší práce ničí pracovní místa a že potřebujeme technologický pokrok, abychom se stali konkurenceschopnějšími a udrželi zaměstnanost, v sobě nese základní rozpor, protože delší práce je téměř totéž jako technologický pokrok, který činí kapitál a pracovní sílu produktivnější. Buďto je správný jeden, anebo druhý názor, avšak nemohou platit oba současně. Ve skutečnosti je správná pouze druhá interpretace. Obava, že prodloužení pracovního dne poškodí zaměstnanost, je nepodložená. Jde o osvědčenou a správnou cestu k růstu, konkurenceschopnosti a zaměstnanosti.