Nalezení řešení však neznamená jen identifikovat státy, které jsou schopny nakrmit zbytek světa. Stále naléhavěji je zapotřebí, aby všechny země získaly prostředky k tomu, aby nakrmily samy sebe. To znamená, že zemědělství by se mělo stát mezinárodní prioritou, přičemž nejchudším zemím světa by ostatní pomohli zajistit bezpečnost a nezávislost svých dodávek potravin.

Státy a organizace se už mobilizují. Organizace OSN pro výživu a zemědělství tvrdí, že rostoucí ceny potravin by mohly vést k růstu globálních konfliktů. Světové ekonomické fórum v Davosu řadí potravinovou nejistotu k významným hrozbám pro lidstvo. Světová banka silně zdůraznila význam zemědělství pro nastartování hospodářské expanze a překonání začarovaného kruhu chudoby. Generální tajemník OSN Pan Ki-mun vytvořil pracovní skupinu, která má definovat společný plán akcí, a francouzský prezident Nicolas Sarkozy navrhl založení globálního partnerství pro potraviny.

Sarkozym navrhované partnerství stojí na třech pilířích. Za prvé by nějaká mezinárodní skupina měla koncipovat světovou strategii potravinové bezpečnosti. Za druhé by nějaká mezinárodní vědecká platforma měla být pověřena vyhodnocováním světové zemědělské situace, vysíláním varování před blížícími se krizemi a možná i pomocí vládám zavádět politické a jiné strategické nástroje za účelem řešení potravinových krizí. A konečně se navzdory současným problémům musí mobilizovat i mezinárodní finanční společenství.

Díky spolehlivosti a objemu svého zemědělského výkonu může a měla by hrát roli regulátora na globálních trzích Evropská unie. Kdyby Evropa snížila svou zemědělskou produkci, růst jejího dovozu potravin by značně přispěl k celosvětovému zvýšení jejich cen. Proto je bezpodmínečně nutné, aby produkce potravin v EU zůstala na setrvalé úrovni – kvůli Evropanům i kvůli lidem v nejchudších zemích světa.

Evropa však nemůže budovat vlastní zemědělství ke škodě méně šťastných lidí. EU tedy musí harmonizovat svou politiku s chudšími zeměmi. V současnosti představují dotace vývozu a podpůrné platby necelé 1% evropského zemědělského rozpočtu a EU podnikla kroky k jejich úplné eliminaci, jakmile velcí vývozci potravin provedou reciproční opatření. Od roku 2001 mohou díky iniciativě „Všechno kromě zbraní“ vstupovat na jednotný trh EU na bezcelní bázi veškeré výrobky z chudých zemí s výjimkou zbraní a střeliva. To vedlo k tomu, že se EU stala hlavním trhem pro produkty z nejchudších zemí.

EU vyvíjí také způsoby, jak reagovat na nové globální výzvy změnami své Jednotné zemědělské politiky. To se odrazilo na rozhodnutí pozastavit pravidlo „set aside“, které vyžaduje, aby určitá část zemědělské půdy zůstávala ladem. EU se nyní chystá progresivně zvyšovat mléčné kvóty a vyhodnocuje dopad svých rozhodnutí týkajících se biopaliv na světové trhy.

Evropa se však musí zaměřit na podněcování rozvoje místního zemědělství. Je to jediný způsob, jak dosáhnout větší globální potravinové bezpečnosti a snížení chudoby. Zároveň to umožní zajistit, aby se dnešní vysoké ceny zemědělských produktů přetavily v příležitost pro chudé farmáře. To má klíčový význam, protože podle Světové banky růst v zemědělském sektoru odstraňuje chudobu dvakrát více než růst v kterémkoliv jiném hospodářském odvětví. Zemědělství navíc zůstává hlavním výrobním sektorem v nejchudších zemích světa, kde zaměstnává 65% práceschopného obyvatelstva a na celkovém HDP se v průměru podílí více než 25 procenty.

V posledních 20 letech však podpora zemědělského rozvoje klesá. Na zemědělství jsou dnes vyčleněna pouhá 4% veřejné rozvojové pomoci. Evropská komise a členské země EU proto plánují svou pomoc zvýšit, a to jak prostřednictvím Evropského rozvojového fondu, tak i rozvojem nových zdrojů finanční podpory.

Další liberalizace zemědělského obchodu potravinovou bezpečnost nezajistí. Vzhledem k nevyzpytatelné podstatě zemědělských trhů je zapotřebí regulace, která by zmírnila dopad nestálých cen potravin na chudší země. To neznamená, že cestou vpřed je protekcionismus, pouze že čas od času může být nezbytné vzít v úvahu specifické okolnosti ovlivňující mezinárodní zemědělský obchod – počasí, cenové výkyvy nebo zdravotní rizika.

Ve světě, kde produktivita jedné země může být až tisícinásobná oproti zemi jiné, by však bylo nemoudré spoléhat na to, že expanzi ekonomik nejchudších zemí umožní pouze a jedině trhy. Stejně tak není pravděpodobné, že hospodářská expanze bude do značné míry výsledkem konkurence nadnárodních distributorů potravin a producentů v zemích, které stále obchází strašidlo hladomoru.

Chudým zemím pomůžeme dosáhnout potravinové nezávislosti mnohem spíše skloubením poznatků zvenčí s místními znalostmi geografie a ekologických i ekonomických zábran za účelem rozložení rizik a společné správy prostředků a projektů. Právě tento přístup pomohl poválečné Evropě docílit za necelých 20 let potravinové suverenity. Země jako Indie nebo Vietnam, které svůj zemědělský rozvoj ochránily před hrozbami ze strany mezinárodních trhů, dosáhly podstatného snížení zemědělské chudoby.

Nastal také čas dát zemědělství prioritu, abychom zajistili růst s lidštější tváří. Francie jako země v srdci EU si přeje hrát roli v kolektivním úsilí, které se rychle stává významným tématem pro nás všechny.