Během kampaně před volbou prezidenta se ve Francii evropské záležitosti zmiňují nebo se o nich šušká, ale téměř nikdy se nedebatují. Francie si hledí hlavně svých vlastních problémů, obzvlášť údajného špatného fungování její politické třídy a zdánlivé lenosti francouzské veřejnosti, jíž se klade za vinu slabý hospodářský růst, zejména ve srovnání se Spojenými státy. Francie debatu o Evropské unii potřebuje, ale jedině za předpokladu, že se nezvrhne – jak je v Evropě běžné – v sebemrskačství.

Zárodek takové debaty ovšem existuje a vyznívá úplně jinak než debata, která před dvěma lety ve Francii opanovala kampaň před zkrachovalým ústavním referendem. Provoz evropských institucí – Evropské centrální banky, Evropské komise a Paktu stability – čelí ostré kritice, avšak nikoliv ve jménu stesku po národní suverenitě. Evropa není odmítána; kritika zaznívá spíše v duchu zlepšení evropských institucí pro společné blaho.

Oba hlavní kandidáti na francouzský prezidentský úřad, Ségolène Royalová a Nicholas Sarkozy, vyzvali k vytvoření ekonomické vlády pro eurozónu. Samozřejmě, taková „vláda“ už existuje v podobě Evropské centrální banky. Je však zapotřebí institucionálního rámce, který by nastolil větší politickou zodpovědnost ohledně primárních ekonomických cílů, o jejichž splnění by Evropa měla usilovat – totiž plné zaměstnanosti a růstu – a které by přinejmenším zčásti odstranily demokratický deficit plynoucí z toho, že měnovou politiku od států eurozóny převzala ECB.

Okamžik zdánlivé politické nejednoty, který existuje dnes, se nemusí jevit jako chvíle vhodná k zahájení takového projektu. Historicky však Evropa uspěla tehdy, když v okamžicích nebezpečí zahájila nevratné procesy, které převažují nad všemi ostatními ohledy. Zakladatelé moderní Evropy tomu dobře rozuměli, když přivedli na svět myšlenku vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli: povzbudit někdejší nepřátele ke společnému užívání části nejmocnějších nástrojů války pod záminkou rozvoje jejich hospodářských zájmů byla strategie nevšedního důvtipu.

Dnes žijeme v podobném okamžiku nejistoty a nebezpečí a tentokrát před sebou také máme projekt, jak ekonomický, tak politický, který může Unii sjednotit: energetickou nezávislost, klíčový faktor národní suverenity. V současnosti neexistuje v celoevropském měřítku nic, co by garantovalo zodpovědnost každého členského státu za to, že si zajistí bezpečnost vlastních budoucích dodávek.

Evropská komise je už unavena úsilím o vybudování jednotného energetického trhu, které ji přimělo přesvědčit vlády, že je zapotřebí, aby odstranily své stávající monopolní provozovatele – což je nutná podmínka konkurenční soutěže. Ačkoliv se zdá, že se s tím členské státy smířily, vášnivě brání dalším evropským firmám v přebírání kontroly nad společnostmi označovanými za „národní šampiony“.

Jistěže, vlády se nemohou vymanit ze své zodpovědnosti vůči svým občanům a jen ten nejnaivnější technokrat může věřit, že samotný trh dokáže zajistit energetickou nezávislost. Zároveň ale platí, že čistě bilaterální jednání mezi jednotlivými členy EU a státy produkujícími ropu a zemní plyn oslabují vyjednávací sílu členských států a dále podkopávají geopolitickou váhu Evropy ve světových záležitostech.

Naštěstí se ale nemusíme vzdávat. Existuje samozřejmé řešení, podobné společenství uhlí a oceli ustavenému našimi otci zakladateli: evropské společenství energie, životního prostředí a výzkumu (E3RC). Je chyba se domnívat, že ekologické obavy lze rozptýlit jedině negativním růstem. Ve skutečnosti platí opak. Nové energetické a environmentální technologie v budoucnosti nepochybně budou pohánět růst.

Spotřebovávat méně energie v úhrnu a více energie ekologičtějším způsobem však nakonec budeme, jedině pokud zdvojnásobíme výzkum, aby vytvořil nové energeticky účinné technologie. Ekologické pohromy, jež dnešní hospodářská činnost už způsobila, a katastrofický potenciál těch, které ještě mají přijít, konečně vedly k pochopení skutečnosti, že energetickou politiku a ochranu životního prostředí nelze od sebe oddělovat.

Za současné situace by E3RC prosazovalo dva přímo související cíle: evropskou energetickou nezávislost, jíž by napomohly nové energetické a ekologické technologie, a silnější vyjednávací moc Evropy na globálních trzích. Jeho vytvoření by rovněž vyslalo jasný signál evropské veřejnosti: konkurence není jedinou věcí na evropském obzoru. Koneckonců, EU vyžaduje spolupráci.