CAMBRIDGE: Každý s tím souhlasí: Evropa potřebuje revoluci svých ekonomických struktur. Ovšem jak jí dosáhnout je pochopitelně zcela jiná věc. Zastánci současného statu quo připomínají, že nejsme v žádné krizi, tak tedy proč spěchat? Naopak, vkládají svoji víru v postupnou restrukturalizaci a především v nespočet tzv. "high-tech" společností, které s sebou přináší mladá generace. Počítají s tím, že nás informační revoluce zasáhne jaksi poevropsku. Odsud je pak už jen malý krůček k názoru, že americký model v Evropě tak jako tak nemůže fungovat, protože ta především v sociální oblasti hodně zaspala a je na každý pád náchylná ke kolapsu, k němuž může dojít vlastně ve kterémkoliv okamžiku.

Na druhém konci diskusního spektra stojí zoufalí reformátoři Evropy, kteří už pomalu nevidí jediný způsob, jak přistřihnout, snížit či úplně vymazat z evropského kontinentu její vše zachvacující byrokracii a konsensuální politiky. Na dnešní Evropě vidí pouze nepatrné náznaky možností – vskutku sklenici více než méně z polovice plnou – pro reformy a restrukturalizaci, a s netrpělivostí sobě vlastní hledí na pomalý postup Evropy.

Je pravda, že Evropa postupuje kupředu jen bolestně pomalým tempem, ale na druhou stranu je třeba říci, že útoky na Stát a jeho spojence ze zcela zkostnatělé strany nabídky, stejně jako na dinosaury z řad průmyslových akcionářů, stále sílí. Nové fronty v této válce se otevírají prakticky každým dnem. Problém ale není v dramatických pohybech, kterými by se svět ze dne na den změnil. Ďábel vězí v detailech, a to je také místo, na které by měl být zaměřen veškerý útok.

Báječným příkladem budiž referendum, se kterým vystoupila paní Emma Bonino, hvězda všech italských politických renegátů. Krom mnoha jiného, týká se její návrh referenda, třech opatření: koncem automatického odepírání placení daní; koncem soudní pravomoci k opětovnému dosazení do pracovních míst již jednou propuštěných dělníků; a do třetice koncem automatického odepírání placení odborových poplatků přímo z platebních výkazů. Třikrát na zdraví Emmy Bonino; nevadí, jestliže neuspěje. Řím taky nebyl postaven za jeden den, a tak bude jistě třeba ještě mnoha podobných pokusů, že se tuto oblast podaří zreformovat!

Na první pohled se zdá nerozumné, snad až nezodpovědné, podkopávat už tak nesmírně obtížné vybírání daní ještě zrušením triku s automatickým odepřením placení. Už tak je obtížné vybírat daně, tak jak by se mohla společnost vůbec zaobírat možností vrátit do světa, kde daňový úřad pronásleduje a stíhá daňového plátce?

Pravda je, že odepření platby vybírání daní usnadňuje, a to je fakt. Zastánci referenda věří, že podstatné ztížení výběru daní přinutí vlády omezit současnou nedotknutelnou míru utrácení. To je stará myšlenka, která se zrodila v revoltující Kalifornii před pětadvaceti lety a která se pak stala důležitou částí americké revoluce strany nabídky. Milton Friedman vždy říkal: omezte daňové příjmy vlád, a tak, jedině tak, dosáhnete snížení výdajů.

Neexistuje lepší způsob, jak podkopat daňový systém, než ztížit vládě cestu, jak se dostat k penězům. A tak umožněte, aby se lidem dostalo jejich řádných výplat a pak přinuťte vládu, aby začala konat a peníze od nich vybrala. Jen tehdy, když se rozdíl mezi hrubým a zdaněným příjmem stane proklatě evidentním, teprve pak se začnou daňoví plátci bouřit proti daním, které je tíží. Jen tehdy, když si zcela konkrétně spočítají, že polovinu všech dnů, jež odpracují, věnují vládě, jen tehdy začnou skutečně proti velkým vládám revoltovat. To je jistě skvělá záminka k tomu, aby bylo možné přinutit stát k jeho redukci, ovšem Italové by ovšem neměli své naději příliš přepínat, neboť Italský nejvyšší soud prohlásil, že v daňových otázkách nejsou lidé nikterak oprávněni rozhodovat.

Návrh týkající se unijních poplatků je téže podstaty. V současnosti jsou platby poplatků automaticky odpírány a z toho důvodu nemají dělníci prakticky žádné ponětí o tom, kolik vlastně svým odborovým svazům platí. Ovšem kdyby se to stalo věcí individuální volby dělníka - Mám jim poslat šek anebo si mám peníze ponechat? – příjmy odborů a členství v nich a jejich moc by se velice rychle scvrkla. Jestliže někdo věří, že právě méně samolibé odborové svazy a menší stát jsou prvními kroky směrem k lepší straně nabídky v Evropě, pak si toto referendum zasluhuje jeho modlitby.

Třetím tématem, na které se zaměřila paní Bonino, je prapodivný italský zákoník práce, který umožňuje, aby se propuštěný dělník odebral k soudu a dožadoval se tam opětovného získání ztraceného pracovního místa. Je evidentní, že toto opatření vytváří katastrofální spoušť v podnikatelské sféře a vede k nesmírně neproduktivním koncům. Ostatně nejde o žádné omezování či oslabování práv pracujících, spíše o nové vymezení nyní téměř groteskního hracího pole. Navrhovaná možnost oddělených plateb a zrušení regresivní pomoci u soudů je správnou ekonomickou odpovědí, tedy přinejmenším odpovědí ve správném kursu.

Bude zajímavé dále sledovat toto italské status quo, a jak budou politici dále čelit těmto problémům. V Itálii dnes neexistují žádní zastánci strany nabídky, krom těchto referendových rebelů; v Itálii každý, kdo se točí kolem vlády, hraje jakousi hru na přijímání existujícího systému a jeho maximální využití. Centrální banka stojí v cestě přeshraničním finančním fúzím; odboroví bossové stojí v cestě dělníkům a jejich svobodné volbě; kapitáni průmyslu jsou příliš zahlceni vysáváním státu, že nedohlédnou ohrožení svých vlastních zájmů v rozhoupané lodi systému.

Nicméně, během několika příštích let se Itálie dozajista nebude moci vyhnout cestě, kterou toto referendum vytyčilo. Hospodářské výsledky posledních dvou desetiletí byly doslova příšerné; systém se prostě pomalu a se skřípěním zastavuje. Trh s cennými papíry, jenž správně hledí kupředu, jako vždy a jako všude v Evropě, postrádá jakékoliv poselství, náznak budoucí cesty. Ale i kdyby bylo referendum uskutečněno a případně nakonec i ztraceno, díky spojenému úsilí byrokratů, politiků a odborových bossů, modernizační revoluce zatím stále žije.