Když fotbalová utkání – přinejmenším ta, z nichž musí vzejít vítěz – skončí remízou, musí padnout rozhodnutí v penaltovém rozstřelu, jak s nesmírnou dramatičností ukázalo letošní mistrovství světa ve fotbale. Individuální souboj o hrdinskou slávu či neštěstí představuje pro týmovou hru, jako je fotbal, cizorodý prvek, který je však akceptován jako nezbytný prostředek k vyřešení patové situace. V případě voleb – z nichž by měl v ideálním případě vzejít vítěz vždy – však žádný takový nástroj neexistuje.

Hned několik nedávných voleb přitom skončilo výsledkem, který se patové situaci přinejmenším blíží. Prezidentské volby v Mexiku budiž toho jen nejnovějším příkladem. Před několika týdny skončily totální slepou uličkou parlamentní volby v České republice, kde levice a pravice získaly v dolní komoře shodně po 100 křeslech a žádné řešení se nerýsuje. V Itálii platí zvláštní pravidlo, které zaručuje uskupení, jež získalo jen o hrstku hlasů více než ostatní, prémii v podobě několika desítek křesel v dolní komoře. Přesto musí vláda Romana Prodiho manévrovat v Senátu na velmi tenkém ledě.

Existují i další nedávné příklady, včetně toho snad nejznámějšího, totiž prezidentských voleb ve Spojených státech v roce 2000. Proč v demokratických volbách náhle zažíváme takové množství těsných výsledků? Jak se s nimi nejlépe vyrovnat? A jaký mají dopad na legitimitu vlád, které z nich vzejdou?

Na první otázku se odpovídá nejobtížněji. Zúčastněnému pozorovateli se nezdá, že by byly elektoráty v demokratických zemích rozděleny podle třídních či podobných hledisek tak rovnoměrně, aby to způsobovalo politický pat. Právě naopak: voliči všude na světě se zdají vrtkavější než cokoliv jiného a často jeví ochotu měnit své preference od jednoho výzkumu veřejného mínění k druhému. Mnohdy si přitom přejí změnu – a pouze změnu.

Stejně tak neexistují žádné náznaky, že by mezi obyčejnými lidmi našla odezvu politická ideologie. Přesto dnes bývá propast mezi kandidáty na určitou funkci hlubší než kdykoliv dříve – a mezi aktivními straníky vede ještě ostřeji.

Zcela jistě to platí o Latinské Americe, kde se mnoha zeměmi prohnala vlna levicového populismu. Rovněž v několika evropských zemích se obnažila o něco méně dramatická propast mezi levicí a pravicí, přičemž Španělsko a Itálie – na rozdíl od Polska a České republiky – se posunuly poněkud doleva.

Skutečný problém je však složitější. Rozpolcenost demokratických společností je ve stále větší míře výsledkem kombinace nerozhodnutých voličů motivovaných pomíjivými sentimenty a zrodem politických aktivistů, kteří se začasté soustředí na úzká témata a využívají přelétavosti voličů k vlastním cílům.

Co lze tedy v praxi učinit, když rozpolcenost vede až k patové situaci? Jedním z řešení je vytvořit velkou koalici, jaká dnes vládne v Německu. Je úžasné sledovat, jak rychle křesťanští a sociální demokraté zapomněli na předvolební sliby a dohodli se na programu vyššího zdanění. Lze pochybovat, zda to zvýší důvěru občanů v politickou garnituru, ale přinejmenším prozatím toto uspořádání funguje.

Další možností je proměnit nepatrnou většinu v jednobarevnou vládu, která uskutečňuje středovou politiku. To se stalo v Itálii a docela dobře k tomu může dojít i v České republice. V latinskoamerických zemích naproti tomu podle všeho převažuje postoj „všechno, nebo nic“, kdy se i zisk 50,1% hlasů pokládá za dostatečný k uskutečnění revoluce ve smýšlení, když už ne v politice.

Jak to ovlivňuje legitimitu vlád a politických institucí obecně? Pokud vítězové s titěrnou většinou udržují po nástupu do funkcí středový kurz, pak je pravděpodobné, že zůstanou přijatelní pro elektorát, který je spíše vrtkavý než rozdělený.

U velkých koalic je naopak pravděpodobné, že v dlouhodobém měřítku vyvolají pochybnosti o fungování systému a podnítí radikální skupiny. Totéž platí v případě, že těsní vítězové začnou prosazovat radikální program, což podle některých činí George W. Bush ve Spojených státech a mnozí lidé se obávají, že obdobně bude v Mexiku postupovat také Andrés Manuel López Obrador. Pokud však tito vůdci respektují demokratickou ústavu, pravděpodobně se nedostanou daleko; následující volby je sesadí z funkcí. Rozvratné hrátky s elektorátem, který není hluboce rozdělen, nikdy nemají naději na dlouhodobý úspěch.

Skutečná otázka zní, zda je nejistý elektorát připraven hájit demokratickou ústavu v případě, že se ji nějaký extremista, který ve volbách o vlas zvítězil, pokusí zrušit a zavést novou éru tyranie. V Evropě v současné době podobné riziko nehrozí. Silvio Berlusconi nakonec sice zdráhavě, ale přesto uznal porážku, byť velmi těsnou, stejně jako v Maďarsku Viktor Orbán.

Jeden závěr je však možná přesvědčivější než kdykoliv předtím. Rovněž poslední volby ve Velké Británii skončily těsným výsledkem. Důležité zde však není procento hlasů, nýbrž počet získaných parlamentních křesel, a to díky britskému volebnímu systému „vítěz bere vše“, který je založen na jednomandátových obvodech, což motivuje politické strany, aby tíhly ke středu. Přelétavý elektorát sice může nahradit posledního vítěze, ale on i ten současný se mohou snažit přesvědčit voliče a vládnout, aniž by museli ve snaze o zisk většiny zacházet do krajností. Systém „první na pásce“ je stále nejúčinnější metodou, jak zajistit spořádanou změnu.