Filozof Karl Popper měl dostatečný důvod formulovat přesnou definici demokracie. Ta je podle něj prostředkem, jak odstavit lidi u moci bez krveprolití. On sám pochopitelně upřednostňoval volební urnu.

Popperova definice se vyhýbá teologickým sporům o ,,vládě lidu" i otázce, zda něco takového vůbec může existovat. Kromě toho jsme v tomto případě ušetřeni pokusů vtěsnat do definice všechny možné druhy žádoucích cílů, jako jsou rovnost v sociálním i technickém slova smyslu, obecná teorie skutečného procesu ,,demokratizace", či dokonce řada občanských ctností spojených s procesem participace.

Popperova definice demokracie však nepomáhá, když přijde řeč na otázku, která se v mnoha koutech světa stala klíčovou: co když lidé odstavení od moci v demokracii věří, zatímco ti, kteří je nahradili, nikoliv? Jinými slovy: co když jsou zvoleni ,,nesprávní" lidé?

Příkladů se nabízí habaděj. V Evropě si v posledních letech vedou dobře strany s pochybným demokratickým rodokmenem: Jörg Haider v Rakousku, Christoph Blocher ve Švýcarsku, Umberto Bossi v Itálii, Jean-Marie LePen ve Francii - seznam je dlouhý. Volební vítězství podobných uskupení přinejmenším ztěžují sestavování zodpovědných vlád; přinejhorším jsou pak předzvěstí aktivně protidemokratických hnutí, která ve volbách dokážou získat většinu.

To se stalo nebo se děje v mnoha částech světa. Za povšimnutí přitom stojí dva nedávné příklady. Jeden z nich představují postkomunistické státy východní a jihovýchodní Evropy - v až překvapivě vysokém počtu z nich si občané zvolili členy staré nomenklatury v novém hávu.

Nejextrémnějším současným případem je Srbsko, kde velká část voličů hlasovala pro osobnosti, jež se před soudem v Haagu zodpovídají z válečných zločinů. Druhý příklad pak představuje Irák. Co když americký sen o nastolení demokracie v této sužované zemi skončí tím, že její občané povolají ve volbách k moci nějaké fundamentalistické hnutí?

Již pouhá myšlenka na podobné příklady vede ke zřejmému závěru, že podstata demokracie nespočívá pouze ve volbách. Je samozřejmé, že raní stoupenci demokracie měli pod tímto pojmem na mysli celou řadu věcí. John Stuart Mill například považoval za podmínku demokracie ,,národnost", tedy existenci soudržné společnosti uvnitř národních hranic.

Další podmínkou byla pro Milla schopnost a touha občanů činit uvážlivá rozhodnutí. Dnes již takové ctnosti nepokládáme za předem dané. Pravděpodobně se týkaly pouhé menšiny lidí již v době, kdy Mill psal o zastupitelském vládnutí.

Dnes musí demokracie znamenat ,,volby plus něco navíc" - ale co? Lze přijmout určitá technická opatření, například zákaz stran a kandidátů, kteří vystupují proti demokracii nebo jejichž demokratické založení je zpochybnitelné.

Toto řešení se osvědčilo v poválečném Německu, kde však svou roli sehrály traumatické vzpomínky na nacisty a relativní slabost protidemokratických hnutí. Za relevantnější příklad tak může sloužit Turecko, kde byla islamistická hnutí soudně rozpuštěna; když se posléze znovu vynořila v jiném přestrojení, musela projít těžkými zkouškami.

I zde jsou však snadno patrné problémy: kdo bude posuzovat způsobilost kandidátů a jak budou podobné úsudky uváděny do praxe? Co když bude podhoubí podpory určitého protidemokratického hnutí natolik silné, že potlačení jeho organizované struktury povede k násilnostem?

V jistém smyslu by možná bylo lepší umožnit podobným hnutím, aby si to ve vládě ,,zkusila", a doufat, že selžou - tak jako selhala většina současných evropských uskupení s protidemokratickými postoji. To je však příliš riskantní. Když se Hitler dostal v lednu 1933 k moci, mnozí, ne-li přímo většina německých demokratů si myslela: ,,Jen ho nechte! Však se brzy ukáže, co je doopravdy zač, a především, čím není." Čas je ovšem relativní: ono ,,brzy" nakonec znamenalo dvanáct let, během nichž se odehrála krutá válka a holocaust.

Aktivní občané, kteří hájí liberální uspořádání, tak musí působit jako jeho ochránci. Existuje však další a ještě významnější aspekt, který je potřeba střežit: vláda zákona.

Vláda zákona není totéž co demokracie a jedno nezaručuje druhé. Vládou zákona se rozumí uznání, že se celá společnost - lidé u moci, lidé v opozici i lidé stojící mimo mocenskou hru - řídí zákony, které nesepsala jakási nejvyšší autorita, nýbrž sami občané.

Vláda zákona je nejsilnějším rysem dnešního Turecka. Zcela právem byla také hlavním cílem vysokého představitele OSN v Bosně Paddyho Ashdowna. Je to něco, co je potřeba hájit; takzvané ,,zmocňovací zákony", které vládu zákona přerušují, jsou totiž první zbraní diktátorů. Zneužívat vlády zákona k podkopávání zákonnosti je nicméně obtížnější než zneužívat všelidového hlasování k boji proti demokracii.

,,Volby plus něco navíc" tudíž musí znamenat demokracii plus vládu zákona. I za cenu rizika, že urazím mnoho demokraticky smýšlejících lidí, jsem dospěl k závěru, že při nastolování ústavnosti v bývalých diktaturách by měla být vláda zákona na prvním místě a demokracie na druhém. Neúplatní a nezávislí soudci mají ještě větší vliv než politici zvolení drtivou většinou hlasů. Šťastné jsou země, jež mají obojí a obojí si hýčkají a chrání!