Demokracie se pomalu šíří světem. Mnoho autokracií všude na světě, od Středního východu přes Latinskou Ameriku až po Asii, činí povlovné kroky směřující k demokratičtějším a zodpovědnějším formám vlády nebo se už staly plně rozvinutými a dobře fungujícímu demokraciemi. Administrativa USA je odhodlána upevnit politické svobody v mnoha rozvojových zemích ve sféře svého vlivu; vskutku, rozšiřování demokracie se stalo úhelným kamenem americké zahraniční politiky.

Je mnoho důvodů, proč současnou demokratickou vlnu oslavovat. Demokracie se pojí s menší mírou nespravedlnosti a zneužívání, se základními občanskými a politickými svobodami a s větším citem vlád pro skutečné priority občanů. Nakolik je ale demokracie důležitá pro hospodářskou úspěšnost?

Nijak mnoho, naznačují empirické důkazy. To se může jevit překvapivě. Ostatně není snad pravda, že prakticky všechny bohaté země mají demokratickou formu vlády, zatímco nejchudší státy (obzvlášť v Africe) jsou nedemokratické? Skutečně, na celém světě je demokracie v silném vzájemném vztahu s vyššími příjmy na hlavu.

Tato korelace se však ztrácí, pohlédneme-li na dimenzi času, nikoli prostoru. Státy, které se stanou demokraciemi, v průměru nedosahují po své politické transformaci rychlejšího hospodářského růstu; naopak demokracie, jež selžou a upadnou zpět do autokracie, se v průměru nemají hůř než dřív.

Přímou úměru mezi příjmy a demokracií, již pozorujeme napříč mnoha zeměmi, by mohla vysvětlovat opačná kauzalita: demokracie s větší pravděpodobností přetrvá v zemi, jež bohatne. Mohla by vycházet také ze zvláštních historických a kulturních okolností: některé společnosti jsou prostě úspěšnější než jiné, jak co se týče hospodářského rozvoje, tak ohledně schopnosti vybudovat a hájit demokratické politické instituce.

Ať už je příčina přímé úměry mezi příjmy a demokracií, již pozorujeme napříč státy, jakákoli, neměli bychom si ji plést s kauzalitou. Při zajišťování hospodářského úspěchu, jak se zdá, není důležité být demokratický.

Samozřejmě, existuje mnoho druhů demokratických transformací a házet je všechny do jednoho pytle by mohlo být zavádějící.

Jeden v praxi významný rozdíl se týká interakce mezi hospodářským a politickým systémem. Demokracie zrozená v otevřeném hospodářském prostředí s dobře fungujícím tržím systémem, široce rozšířenými přímými zahraničními investicemi a rozměrným mezinárodním obchodem s největší pravděpodobností upevní ekonomický liberalismus, stabilizuje očekávání, a bude tedy na cestě k větším investicím a rychlejšímu růstu. Naopak, jestliže je ekonomika přísně řízena státem, má protekcionistické bariéry namířené proti importům ze zahraničí a pohybům kapitálu nebo s ohledem na získávání deviz spoléhá na renty z vyčerpatelných zdrojů, přechod k demokracii může sužovat populismus a boje o přerozdělování, ke škodě hospodářského růstu.

Empirické důkazy podporují myšlenku, že úspěch demokracie závisí na otevřenosti nosné vrstvy hospodářského systému v průběhu politické transformace. V éře po 2. světové válce předcházely úspěšnějším epizodám demokratických transformací rozsáhlé hospodářské reformy, které rozšířily prostor trhu a napomohly mezinárodní integraci. Příklady zahrnují Chile a Jižní Koreu na konci 80. let a Mexiko v polovině 90. let.

Naopak, když byl učiněn pokus o demokratickou transformaci v křehkém a uzavřeném ekonomickém prostředí, výsledek byl mnohem horší. To platí pro demokratizační epizody v Latinské Americe a na Filipínách v polovině 80. let, ale i v Turecku na počátku 80. let a v Nepálu v roce 1990. Kontrast mezi Čínou a Ruskem tomuto vzorci velice dobře odpovídá také.

Čína nejprve světu otevřela svůj hospodářský systém a až teď přemýšlí (poněkud pomalu) o politické reformě. Rusko se místo toho do demokracie přehouplo skokem a až poté se začalo zabývat výměnou socialismu za tržní systém. V Rusku zřejmě nebylo možné postupovat jinak, avšak čínská cesta s mnohem větší pravděpodobností povede k trvalému ekonomickému úspěchu.

To neznamená, že demokracie je bezvýznamná. Souslednost reforem je ovšem důležitá pro hospodářský rozvoj, přičemž hospodářské reformy mají přijít na řadu první. Jakmile je zaveden otevřený a dobře fungující tržní systém, demokracie má mnohem větší šanci vést v trvalou prosperitu.

Jednou významnou příčinou je to, že chce-li stát vybudovat úspěšný tržní systém, musí respektovat základní práva osob: právní řád, soukromé vlastnictví a vymahatelnost práva. Tato elementární práva jsou nedílnou součástí demokratické správy státu. Avšak co se týče hospodářského rozvoje, tato základní práva jsou podstatnější než ostatní, čistě politické aspekty demokracie, jako je všeobecné volební právo a nefalšovaná politická soutěž.

Právě takto v devatenáctém a dvacátém století západní svět přijal demokracii. Ekonomický liberalismus přišel první, politický liberalismus později. Dnešní mladé demokracie ovšem musí všechno vykonat mnohem rychleji. Nemohou si dovolit luxus omezení volebního práva na majitele pozemků či vzdělanější občany.

Neměli bychom nicméně zapomínat na poučení z dějin. Politické reformy mají větší naději na úspěch, předchází-li jim reformy hospodářské. Měli bychom vyžadovat, aby Egypt či Pákistán zlepšily své tržní systémy, zavedly právní řád a otevřely svá hospodářství pro mezinárodní obchod a pohyb kapitálu. Povolit svobodné volby a skutečnou politickou soutěž je také nezbytně důležité, ale nemělo by to hospodářským reformám předcházet, nýbrž následovat po nich.