Dárfúr je slovo symbolizující nejčerstvější příklad vracejícího se mezinárodního problému, který se před deseti lety dostal na první stránky novin v souvislosti se Rwandou. Co má svět dělat, když se velký počet lidí stane obětí násilí pocházejícího z jejich vlastní země?

Dárfúr samotný je region v západním Súdánu, kde žijí arabští a afričtí muslimové. Konflikt propukl na začátku roku 2003, kdy rebelové ze Súdánského osvobozeneckého hnutí zaútočili na vládní vojska ve snaze získat pro region větší autonomii a více zdrojů. Súdánské vládní letectvo a vládou podporovaní vojáci (známí jako džandžavídi) provedli odvetná opatření nejen proti ozbrojeným rebelům, ale i proti civilistům, o nichž se domnívali, že vzbouřence podporují. Vesnice byly rozehnány, ženy znásilněny, nearabští muži zabiti.

Počátek současné krize může být předmětem diskuse, jeho oběti však nikoliv. Víc než 50 tisíc mužů, žen a dětí přišlo o život, přes 1,5 milionu lidí ztratilo střechu nad hlavou. To je nesporně genocida; toto slovo pro popis dění v Dárfúru použila vláda USA, ale jen několik málo dalších.

Světoví lídři v tuto chvíli debatují, zdalipak není potřeba něco dělat. Rezoluce č. 1564 Rady bezpečnosti OSN, přijatá 18. září 2004, si většinu své kritiky vyhrazuje pro súdánskou vládu. Avšak OSN není připravena sáhnout dál než jen ke slovům. Rezoluce sice hrozí, že Rada bezpečnosti zváží uvalení sankcí proti súdánským vůdcům či proti významnému ropnému sektoru země, ale v tuto chvíli žádné tresty nezavedla.

Proč tolik váhání? Víc než z čehokoliv jiného to vychází z mezinárodní neochoty vznášet námitky proti kterékoliv vládě kvůli tomu, co dělá na svém vlastním území. To odráží široce rozšířený pohled na suverenitu jako na právo vlád prakticky si uvnitř svých hranic dělat, co chtějí.

Takové myšlení je neadekvátní a zastaralé. Předně je tu jistý morální ohled. Hledíme-li stranou, když dochází k vraždění našich lidských bližních, něco není v pořádku. Všichni k sobě máme určitou vzájemnou základní povinnost.

Existují i pragmatické zřetele. V globálním světě platí, že dění v jedné zemi může velice snadno ovlivnit země jiné. Tak například, běženci prchající ze Súdánu mohou přetěžovat stabilitu sousedního Čadu.

Opozice vůči genocidě a jiným rozsáhlým násilnostem proti určité populaci také reflektuje uznávaný princip, že jak občané, tak vlády mají jistá práva. Tento princip je zaznamenán v mnoha mezinárodních dokumentech, počínajíc Všeobecnou deklarací lidských práv z roku 1948. Vlády by neměly mít právo masakrovat svůj vlastní lid. A slabé vlády by neměly mít právo dovolovat, aby na jejich území k masakrům docházelo, třebaže samy toto násilí nepáchají.

Všechny tyto úvahy nás vedou k jednomu: je potřeba koncepce státní suverenity, která nebude absolutní. Konkrétně, je třeba si osvojit smluvní přístup ke svrchovanosti, který bude připouštět jak práva, tak povinnosti a zodpovědnost těch, kdo jí požívají. Takový přístup k suverenitě by dal vládám a jejich předákům prakticky najevo, že práva a ochrany, jež si spojují se státností, jsou ve skutečnosti podmínečné a že vlády i lídři některá z těchto práv, ba v krajních případech všechna tato práva pozbudou, nesplní-li své povinnosti.

Tato myšlenka se prosadí, jedině pokud je mezinárodní společenství připraveno jít dál než jen k vyhlášení této zásady a přijme nevyhnutelný důsledek: že totiž ostatní státy a svět jako celek mají právo a povinnost konat, aby ochránily životy nevinných lidí, jsou-li ohroženy ve velkém měřítku.

Jistý posun v tomto směru naznačovala široká mezinárodní podpora humanitárních intervencí v Bosně, Kosovu a Východním Timoru. Dalším znamením změny je základní dokument („Ustavující akt") Africké unie, regionální organizace založené v červenci 2000, aby nahradila neúčinnou Organizaci africké jednoty. Dokument nejprve cituje princip nevměšování jednoho členského státu do vnitřních záležitostí státu jiného a dále vyhlašuje „právo Unie zasáhnout v členském státě na základě rozhodnutí shromáždění s ohledem na vážné okolnosti, jmenovitě válečné zločiny, genocidu a zločiny proti lidskosti." Intervence za takových okolností může mít bezpočet podob, od veřejné rétoriky a osobní diplomacie přes hospodářské a politické sankce až po ozbrojený zásah.

To nás zavádí zpět k Dárfúru. Co je potřeba udělat? Je zapotřebí poskytnout rozsáhlou pomoc vysídleným lidem z Dárfúru. Ti, kdo konflikt přežili, potřebují pomoc, jinak podlehnou nemocem a hladu. Zcela odůvodněné je také obnovit diplomatické úsilí o dosažení trvalého příměří a následně takového uspořádání, které vyřeší křivdy, jež se na počátku podílely na vzniku krize.

Ještě je potřeba zdůraznit dvě věci. Zaprvé, státy světa by - v souladu s rezolucí č. 1564 Rady bezpečnosti OSN - měly poskytnout Africké unii logistickou, materiální a finanční pomoc, o niž požádala. S takovou podporou by vojáci pověření AU mohli dozírat na uprchlické tábory a časem chránit obce, aby se muži, ženy a děti mohli bezpečně vrátit domů.

Zadruhé, OSN by měla dostát své hrozbě a uvalit proti súdánské vládě sankce, pokud nepřestane používat svá letadla k ničení vesnic a pokud nepřestane podporovat džandžavídy. Proti konkrétním funkcionářům, kteří se požadavkům nepodřídí, by měly být sestaveny obžaloby z válečných zločinů.

Je důležité, aby svět začal jednat, a to nejen proto, aby zachránil obyvatele Dárfúru, ale také aby zabránil dalším Dárfúrům. Závisí na tom obrovské množství životů nevinných lidí.