Amerika a svět se zaměřují na to, zda Bushova administrativa přijme doporučení Irácké studijní skupiny ohledně strategie stažení z Iráku. To sice je nejnaléhavější bezprostřední otázka, ale američtí lídři by měli myslet dopředu. Amerika potřebuje pookupační strategii pro Irák a Střední východ, která se bude opírat o životaschopnou strategii národní bezpečnosti pro jedenadvacáté století. Touto strategií je zadržování.

V rozběhu k invazi do Iráku Bushova administrativa odmítla zadržování jako zastaralý přežitek z dob studené války. Zbrojní inspektoři byli staženi a Amerika se rozhodla pro preemptivní válku. Bush byl vykreslen jako bojovník čelící s churchillovskou rozhodností novému Hitlerovi a zastánci zadržování byli obviněni z appeasementu. Teď však víme, že režim zadržování fungoval. Irák Saddáma Husajna nebyl s to ohrozit vůbec nikoho, natož Spojené státy.

Nebylo to poprvé, kdy zadržování – strategie vytvořená Georgem Kennanem, ředitelem odboru politického plánování ministerstva zahraničí USA za prezidenta Harryho Trumana, v reakci na sovětskou hrozbu po druhé světové válce – bylo odmítnuto jako appeasement. Během kampaně před prezidentskými volbami roku 1952 Dwight Eisenhower a jeho budoucí ministr zahraničí John Foster Dulles házeli na zadržování špínu a vyzývali k „vytlačení“ Sovětů z východní Evropy.

Jakmile byla v úřadu, Eisenhowerova administrativa měla naštěstí dost rozumu a v Evropě se držela zadržování, takže setrvala u politiky, jíž se všeobecně připisují zásluhy za vítězství ve studené válce. Neústupnost prezidenta Johna F. Kennedyho od zadržování, navzdory mnoha radám, během kubánské raketové krize uchránila svět před atomovou válkou. Šlo o rozmyšlené odhodlání, nikoli o appeasement.

Cílem zadržování bylo bránit sovětské expanzi bez zatěžování USA neudržitelnými vojenskými závazky. Dokud by SSSR neuskutečnil vojenský útok, bezpečnost zaručoval spoleh zadržování na hospodářský cukr a bič, rivalitu uvnitř světového komunistického hnutí, výzvědné služby a diplomacii a posilování životaschopnosti kapitalistických demokracií. Kennan měl pravdu: dysfunkční rysy sovětského systému a jeho přílišné mezinárodní rozšíření vedly k jeho zániku.

Když bylo od zadržování upuštěno, Amerika platila vysokou cenu. Eisenhowerova administrativa v roce 1953 svrhla íránskou volenou vládu, neboť se domnívala, že je příliš prosovětská. Nesmírně nepopulárního šáha, jehož dosadila k moci, smetla v roce 1979 islámská revoluce. Obdobné chyby Amerika udělala v Guatemale i jinde v Latinské Americe.

Nejdražším americkým odklonem od zadržování byl Vietnam. Jak vysvětlil Kennan, když Amerika vstoupí do války kvůli něčemu menšímu, než je životně důležitý zájem, protivník – pro něhož jsou životně důležité zájmy v sázce – bude bojovat ještě dlouho poté, co už válka bude kvůli domácí nepopularitě těžko udržitelná. Bush tuto chybu zopakoval v Iráku.

Zadržování je stěží přežitkem studené války. Osvědčilo se vůči Libyi, když na konci 90. let přimělo Muammara Kaddáfího, aby přestal finančně podporovat terorismus, vydal atentátníky z aféry Lockerbie k soudu a vyplatil odškodné britským a francouzským obětem Libyí sponzorovaného terorismu. Tvrzení, že od svého jaderného programu ustoupil v reakci na invazi do Iráku pod vedením USA, vyvrátil Flynt Leverett, ředitel pro otázky Středního východu Národní bezpečnostní rady USA v letech 2002 až 2003. Podle Leveretta padlo Kaddáfího rozhodnutí ještě před invazí a bylo odpovědí na explicitní podmínečnou nabídku ukončení mezinárodních sankcí vůči Libyi.

Zadržování vůči Libyi nebylo appeasementem. Mělo se stát modelem i pro Irák a nyní by mělo být vzorem v Íránu. Místo toho zastánci současného ekvivalentu „vytlačení“ obhajují útok na Írán, poněvadž vyvíjí jaderné zbraně. To dává smysl asi tolik, jako by dával smysl útok na Čínu v 50. letech.

Jednou z Kennanových skvělých myšlenek bylo, že USA prospívají střety mezi protivníky Ameriky. Uvítal Titův vzestup v Jugoslávii jako interní výzvu pro hegemonii Moskvy a doufal, že ji napodobí další.

Bushova administrativa toto ponaučení nepochopila a bez rozmyslu si Írán v roce 2002, kdy měli hlavní slovo umírněnci a spolupracovali v Afghánistánu, znepřátelila a zvrátila desítky let politiky USA, když trvala na tom, že každé urovnání na Středním východě musí akceptovat změněné „skutečnosti v terénu“ na Západním břehu. Administrativa má, zdá se, velké zaujetí pro seskupení svých protivníků do jednoho houfu – a proměňuje dystopii o „střetu civilizací“ Samuela Huntingtona v sebenaplňující se proroctví.

Kennan zastával názor, že USA by měly usilovat o vybudování světa, jemuž nikdo nemůže dominovat, a že nejlepším způsobem šíření demokracie je prokazovat její nadřazenost. Cpát lidem demokracii do krku samo popírá svůj cíl. Tak jako to vedlo k mocné fúzi komunismu a protiamerického nacionalismu v jihovýchodní Asii a Latinské Americe, vytváří to podobnou směs radikálního islámu a protiamerického nacionalismu napříč Středním východem.

Teroristické skupiny lze omezit na minimum zadržováním států, které jim napomáhají. Obhájci Bushovy doktríny tvrdí, že to není možné, jestliže operují z rozvrácených států, jež nedokáží střežit své hranice. Avšak vzhledem k tomu, že Bushova doktrína problém rozvrácených států jen prohloubila, jde o falešný argument. Ať už před invazí Ameriky do Iráku existovalo sebevíc rozvrácených států, je jich teď o jeden víc.

Má-li být vybudován režim zadržování proti terorismu vycházejícímu ze Středního východu, je zapotřebí stanovit datum pro stažení Ameriky z Iráku. Neexistuje jiný způsob, jak vyvrátit dojem rozšířený v celém regionu, že USA mají imperiální ambice. Dalším zásadním krokem je umístit řešení izraelsko-palestinského konfliktu do centra americké zahraničněpolitické agendy. Amerika musí naléhat na řešení, které dokáže přitáhnout podporu významných majorit všech národů mezi Jordánem a Středozemním mořem. Právě to je nejjistější způsob ochrany a šíření demokracie.