V druhé polovině devadesátých let činil průměrný roční růst produktivity práce v Evropě 0,7%, zatímco USA svištěly kolem rychlostí 1,4%. Budeme-li však rozlišovat mezi průmyslovými odvětvími vyrábějícími informační a komunikační technologie (ICT) a odvětvími, která jsou pouhými uživateli těchto technologií, uvidíme, že rozdíl v růstu produktivity pramení téměř výhradně ze slabosti evropského sektoru ICT. Roční růst produktivity v sektorech, které jsou uživateli ICT, činil v USA v letech 1995 až 2000 průměrně 0,63%, zatímco v Evropě to bylo velmi podobných 0,41%.

Toto zjištění potvrzuje dobře známou skutečnost: Evropa provádí výzkum přispívající k inovacím s menší efektivitou než USA - buď proto, že vyčleňuje na výzkum méně prostředků, anebo proto, že se zde dostupné zdroje používají méně efektivně, případně obojí.

Celkové výdaje na výzkum a vývoj jsou skutečně v Evropě nižší než v USA, ale ne o mnoho. V devadesátých letech věnovaly USA na výzkum a vývoj 2,8% ročního HDP, oproti 2,3% v Německu, 2% ve Velké Británii a 1,9% ve Francii. Evropské vlády si přesto obvykle stěžují na nedostatek fiskálních prostředků na podporu výzkumu a vývoje (kterýžto argument je přitažený za vlasy vzhledem k nepatrnému podílu výdajů na výzkum v přemrštěných evropských rozpočtech), a kdykoliv jim to Evropská komise umožní, dotují novátorské firmy nebo ty, u nichž předpokládají vyšší pravděpodobnost investic do výzkumu a vývoje.

Francie a Itálie například požadovaly, aby se omezení rozpočtových deficitů členských zemí eurozóny, daná Paktem stability a růstu, nevztahovala na veřejné výdaje na výzkum. Francouzská vláda se navíc rozhodla, že zachrání před bankrotem Alstom - společnost, která vyvinula řadu high-tech produktů včetně francouzských rychlovlaků TGV.

Ani jedna z těchto taktik však evropský high-tech sektor pravděpodobně nepozvedne. Proč? Poněvadž bolavým místem výzkumu není otázka financování - alespoň ne primárně. Dotace ještě nevytvoří efektivní technologické firmy.

Zaměřme se nejprve na výzkum. Evropa je pozadu za USA ve všech možných směrech: v počtu patentů, v počtu laureátů Nobelovy ceny, v počtu výzkumníků, které dokáže přitáhnout ze zbytku světa. Financování však tvoří pouze část problému. Jedno euro vynaložené v Evropě na výzkum je méně produktivní než jeden dolar vynaložený v USA. Tento jev má přitom dva důvody: stimuly a poptávku po technologiích.

Obáváme se, že další utrácení peněz beze změny archaických univerzitních pravidel povede jen k tvorbě dalšího odpadu, nikoliv ke zvýšení výzkumného výkonu. Pouze se tím zvýší moc, prestiž a prostředky zavedených lobby v podobě etablovaných univerzitních profesorů, kteří se často brání novým podnětům a konkurenci.

Důležitá je rovněž poptávka po technologiích. Pomáhá zaměřovat výzkum, stanovuje lhůty, prosévá výsledky a umožňuje ohodnocení patentů podle tržních cen. Bez pobídek ze strany příjemců výsledků výzkumu hrozí riziko, že se výzkum odchýlí stranou, mnohdy bez jasně definovaného směru.

Připusťme, že to neplatí ve všech oborech: studie fragmentů ze starého Řecka je hodnotná, přestože jen stěží uspokojuje nějakou poptávku. Ta je však důležitá v oborech - teoretických i aplikovaných -, které by se daly využít jako vstup pro výrobu nových technologií: ve fyzice, biologii, chemii, strojírenství atd.

Významným faktorem v poptávce po výzkumu jsou přitom výdaje na obranu. Většina revolučních technologických objevů v poválečném období - od mikroprocesorů přes internet až po nové baterie do mobilních telefonů, vyvinuté pro americkou armádu v Iráku - měla přinejmenším zpočátku vojenské uplatnění. Mobilní telefony, systémy satelitního sledování a fotoaparáty s vysokým rozlišením nebyly vyvinuty lacino, ale naštěstí pro průmyslová odvětví, která je používají, hradila část nákladů na jejich vývoj vláda.

Klíčovým důvodem nadřazenosti Spojených států ve výzkumu je velikost a složení jejich výdajů na obranu. Rozpočet Pentagonu není pouze velký: zahrnuje v sobě více než polovinu veškerých výdajů americké vlády na výzkum a vývoj. Ve Francii přitom výdaje na obranu zahrnují přibližně jen čtvrtinu celkových výdajů na výzkum a vývoj. V roce 1999 dosahovaly americké výdaje na výzkum a vývoj související s obranou 0,45% HDP; jako druhé v pořadí se umístily Velká Británie a Francie s pouhou polovinou této sumy - konkrétně s 0,26%, respektive 0,22%.

Jak naznacuje prípad Alstomu, Francouzi dávají prednost jinému modelu. Místo aby podporovali výzkum a vývoj prostrednictvím vysokých rozpoctových výdaju na obranu, radeji ho financují prímo prostrednictvím dotací francouzských high-tech firem. Oficiálne tento postup ospravedlnují tím, že národní obranné rozpocty jsou príliš malé, takže nemohou vytvorit poptávku potrebnou pro podporu výzkumu a vývoje v high-tech sektorech, pricemž evropský obranný rozpocet stále neexistuje.

Nejde o žádnou náhodu: pri konkurencní alokaci prostredku by takový nadnárodní rozpocet definoval víteze a poražené. Mnoho evropských zemí však stále odmítá akceptovat, že nekteré jejich technologické firmy nemusí prežít: podle nich bude lepší, když je budou udržovat naživu pomocí štedrých dotací a soucasne se vyhýbat sjednocení obranných rozpoctu EU.

Integrací obranných výdajů a jejich navýšením by Evropa zabila dvě mouchy jednou ranou. Jednak by vypadala hodnověrněji, až bude chtít být slyšet u mezinárodních jednacích stolů, zejména tváří v tvář USA, a jednak by stimulovala vědecký výzkum. Cestou, jak těchto cílů dosáhnout, však není prohlubování deficitů, které znamená pouze vyšší daně v budoucnu, nýbrž snížení výdajů na jiné rozpočtové položky. Stručně řečeno: kdo dnes šetří, má zítra za tři.