Účast čínské vlády na Spojenými státy vedené kampani proti terorismu je podložena jejím strachem z koordinovaného islámského terorismu v Číně. Ujgurské separatistické organizace, zvlástě pak Informační středisko Východního Turkestánu a Ujgurskou frontu osvobození, označuje čínské ministerstvo zahraničních věcí za viníky mnoha útoků - například na čínský konzulát v Istanbulu nebo na civilní autobus v Pekingu v březnu roku 1997. Teď čínská vláda hledá ve světě podporu pro svůj tvrdý zákrok proti ujgurským separatistům, kteří sami prohlasují, že mají přímé spojení s Tálibánem a dalsími organizacemi inspirovanými bin Ládinovým islámským fundamentalismem.

Žádná mezinárodní ujgurská organizace na listině ministerstva zahraničí se vsak nehlásí k odpovědnosti za dřívějsí násilné akce a od 11. září se dokonce větsina jejich informačních center v zahraničí distancuje od jakékoli podpory domácího či mezinárodního násilí. Není bez zajímavosti, že ve svém posledním ,,oficiálním`` televizním přenosu Usáma bin Ládin podpořil několik islámských osvobozeneckých zápasů, ale o ujgurském hnutí za nezávislost se nezmínil.

Tálibánem vyskolení Ujguři bojovali proti Severní alianci a aktivně se účastnili boje muslimských Čečenců proti ruské vládě. V druhé polovině 90. let se mezinárodní ujgurské organizace přihlásily k nepřímé odpovědnosti za bezpočet domácích ,,projevů odboje`` proti čínské vládě, mj. za bombové útoky na policejní stanice v Kasgáru a Chótanu, za útoky na autobusy v Urum-čchi a Pekingu a za rozsáhlá povstání v Jin-jingu (Chuldže), Aktusi a Kasgáru. Nicméně i když se čínská vláda snaží dokazovat, že Ujguři představují pro stabilitu země čím dál větsí hrozbu, není schopna jmenovat ani jeden případ ujgurského teroru z poslední doby.

V 50. letech Ujguři a dalsí národnosti s jásotem přivítaly příchod Lidové osvobozenecké armády do Sin-ťiangu a Tibetu a její ,,mírové osvobození`` obou oblastí. V Sin-ťiangu se místní ochotně podíleli na politickém přerozdělování půdy a majetku v naději na konec tříleté občanské války, která tento region sužovala boji mezi soupeřícími ruskými, čínskými komunistickými a čínskými nacionalistickými zájmy. Spolu s tím se prohlubovalo také národnostní napětí mezi Ujgury, Kazachy, Chueji a větsinovými Číňany Chany a rostlo riziko rozdrobení tohoto regionu.

Život v Sin-ťiangu se dramaticky změnil poté, co jej - a Tibet - zachvátily celonárodní levicové a maoistické kampaně, jež vyvrcholily desetiletou kulturní revolucí, která v letech 1966 až 1976 stihla celou zemi obrátit v trosky. V tomto období byla podporována domácí migrace do Sin-ťiangu s cílem ,,otevřít západ země`` (kchaj-fa si-pu) a veskerý ,,místní nacionalismus`` (ti-fang min-cu ču-i) byl tvrdě potlačován. V roce 1982 tvořili Ujguři ve své vlastní ,,autonomní`` oblasti slabou větsinu 42 procent obyvatelstva. Populace čínských Chanů se zde mezitím zvedla na celých 38 procent.

V polovině 80. let a na konci 90. let region citelně reagoval na měnící se dynamiku čínské politiky. Intelektuálové z řad národnostních mensin podporovali Teng Siao-pinga, který se zřekl maoistické politiky a idejí kulturní revoluce. Média pak oslavovala Tengův ,,tržní leninismus``, jehož cílem mělo být zmírnit státní dohled na hospodářskými reformami, ovsem při zachování ústřední moci nad veskerými politickými otázkami.

Uvolnění omezení týkajících se náboženských a etnických projevů mělo za následek hotovou explozi islámských rituálů, horečné výstavby mesit, poutí do Mekky a náboženské výuky. ,,Etnické festivaly`` se množily jako houby po desti. V roce 1991 přivedla Ujgury jejich rostoucí hrdost na vlastní dějiny a odlisné národnostně-náboženské tradice k mylným nadějím, že s koncem Sovětského svazu se osvobozování bývalých středoasijských sovětských republik přenese také do Číny, takže budou moci založit když ne nezávislý ,,Urgystán``, tak alespoň sjednocený ,,Východní Turkestán``, který by se vedle Kazachstánu, Uzbekistánu a Kyrgyzstánu stal čtvrtou nezávislou turkickou republikou.

Touha Ujgurů po samostatnosti se ovsem střetla se silným odporem čínské vlády v Pekingu. Následkem prohlubují se integrace regionu, způsobené čínskou migrací do této oblasti, a centrální politiky, která Ujgury víceméně ignorovala, doslo koncem 90. let k celé řadě protestů ze strany této mensiny, jež pak často vedly k izolovaným bombovým atentátům, útokům proti sympatizantům čínské vlády z řad Ujgurů a násilnému odporu proti čínské policii, která zakročovala proti nelegálním shromážděním a aktivitám. Na tyto vzpoury čínská vláda odpovídala okamžitými a brutálními zásahy, jež vyvrcholily vůbec nejtvrdsí kampaní v roce 1998.

Dnesní slábnoucí ujgurský aktivismus a ubývající politické protesty dávají tusit, že dochází k ústupu. Členství Ujgurů v Čínské komunistické straně klesá, přestože celonárodně členství ve straně roste, předevsím díky tomu, že příznivec komunistické strany se snáz dostane na vysokou skolu a získá lukrativní zaměstnání ve státní či polosoukromé sféře. Vládní úředníci a místní noviny naříkají nad tím, že dvacet procent ujgurských studentů, kteří studují v jiných částech Číny, odchází pryč, což vede k domácímu ,,odlivu mozků``. Rostoucí deziluze a touha emigrovat vyplývá také z názorů čerstvých ujgurských emigrantů, publikovaných na mnoha ujgurských internetových stránkách po celém světě.

Čínská vláda tedy usiluje o mezinárodní podporu pro svůj tvrdý zákrok proti terorismu. Ujguři jsou vsak dnes mnohem méně než včera ochotni nahlas ventilovat své pocity marnosti. To znamená, že vláda, jež doufá ve vybudování podpory pro své rozvojové cíle v tomto regionu, bude mít mnohem méně zdrojů informací.

V ,,tržně-leninském`` systému dokáže národnostní a třídní napětí vyřesit jen hospodářský rozvoj. Neúčast na takovém rozvojovém programu může znamenat pokračující napětí a dokonce radikalizaci některých ujgurských mladíků, kterým nezbývá ani prostředků ani nadějí. Tato líheň by se mohla stát úrodnou půdou mezinárodních teroristických organizací, které hledají posilu pro své extremistické plány. Čínské vládní kampani ,,tvrdé ruky`` se povedlo jen dále odcizit národnostní mensiny ve své zemi. Boj Číny proti terorismu musí totiž doprovázet politika, která jim dá naději.