Kongresové volby loni v listopadu přinesly prezidentu Georgi W. Bushovi kartu ostrého odmítnutí jeho irácké politiky. Krátce po volbách Irácká studijní skupina nabídla oboupartajní recept na postupné stahování amerických vojáků. To ale Bush odmítl a setrvale hovoří o vítězství v Iráku – třebaže je nejasné, co to teď vlastně znamená. Snad proto, že Irák bude vymezovat jeho odkaz, projevuje neochotu ustoupit v okamžiku, kdy se jeho politika jeví jako katastrofa.

Bush nyní zvyšuje počet amerických vojáků v Bagdádu a v provincii Anbar a snaží se stabilizovat jak vznikající sektářskou občanskou válku, tak sunnitské povstání. Odvolal generály Johna Abizaida a George Caseyho, již byli vůči „navýšení“ jednotek skeptičtí, a přesunul velvyslance Zalmaye Khalizada, který měl v Iráku dojednat politickou dohodu.

Řada zákonodárců z Demokratické strany, již teď ovládají nový kongres, s tímto přístupem nesouhlasí. Někteří demokratičtí aktivisté usilují o okamžité stažení a naléhají na kongres, aby přerušil financování války, což je ovšem nepravděpodobné. Kongres není ochoten nechat se vykreslovat jako ten, kdo nepodpořil vojáky v poli; byť budou kritizovat, Bushův plán nezablokují.

Bush už dlouho tvrdí, že počet mužů v Iráku bylo vojenské rozhodnutí a že se jednoduše držel rad svých generálů, což teď ovšem zřetelně neplatí. Je ironické, že kdysi snad byl okamžik, kdy mohutné zvýšení počtu vojáků mohlo situaci změnit. V dubnu a květnu 2003 průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že většina Iráčanů vítala svržení Saddáma Husajna. Bushova administrativa ale nedokázala udržet pod kontrolou výtržnosti, rozpustila iráckou armádu a dovolila, aby se situace zhoršovala.

V takovém chaosu bylo těžké provádět rekonstrukční a rozvojovou práci, která mohla zlepšit životy Iráčanů a získat si podporu. Pro vojáka není snadné budovat školu nebo kliniku, když se na něj střílí, a pro irácké umírněnce zase není snadné riskovat životy prokazováním podpory, jestliže proti povstalcům nemají žádnou ochranu.

Mnozí vojenští profesionálové tento problém předvídali. Náčelník štábu Armády USA Eric Shinseki varoval, že ačkoliv se 160 tisíci mužů, jež ministr obrany Donald Rumsfeld nasadil, bude možné vyhrát válku, bylo by zapotřebí tento počet zdvojnásobit, máme-li vyhrát mír. Avšak poněvadž Rumsfeld chtěl dokázat, že americkou vojenskou strategii lze proměnit, a jeho neokonzervativní poradci měli na očích ideologické klapky, jež pokřivovaly jejich hodnocení irácké reality, Shinsekiho rada byla zamítnuta. Náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz vypověděl před kongresem, že Shinsekiho odhad potřebného počtu vojáků je „naprosto mimo obraz“. Ve skutečnosti se ukázalo, že naprosto mimo obraz byli právě Rumsfeld a Wolfowitz. Teď už jsou oba pryč a Bush se obrací ke zvyšování počtu vojáků.

Příliš málo, příliš pozdě. Je opodstatněné věřit, že poté, co v minulosti obdobné snahy selhaly, posily čítající pět brigád dokáží stabilizovat Bagdád? Nový americký operační důstojník v Iráku generálporučík Raymond Odierno říká, že nové úsilí bude mezi sunnitskými a šíitskými čtvrtěmi nestrannější a že se američtí vojáci budu ve vyčištěných oblastech zdržovat po boku vojáků iráckých. Doufá, že během několika měsíců bude moci americké vojáky stáhnout na okraj Bagdádu a policejní dozor nad hlavním městem přenechat iráckým silám. To však předpokládá, že irácké síly budou na tento úkol stačit a že vláda ministerského předsedy Núrího al-Málikího, která se opírá o podporu šíitských milicí, dokáže hrát kompetentní a nestrannou roli.

Představitelé Bushovy administrativy prohlašují, že nový plán „není nepodmíněným závazkem: klademe skutečné, konkrétní požadavky a očekávání na iráckou vládu.“ Mezi politická měřítka patří volby v provinciích, přijetí ropného zákona, který rozdělí ropné bohatství způsobem, jenž přinese prospěch sunnitům, a reforma politiky debaasifikace, která přišla tak draho ty, kdo za Saddáma pracovali v irácké vládě. Na politický kompromis ale už může být příliš pozdě a Málikího vláda nemusí být schopna naplňovat širokou nesektářskou politiku.

Je-li Bushův nový plán přechodným krokem, který má zajistit čas na posun ve směru návrhů Irácké studijní skupiny na vycvičení iráckých sil a postupného stahování sil amerických, mohou pro to jako pro poslední naději existovat argumenty, ale jedině bude-li toto úsilí doprovázet naplňování diplomatických rad, jež studijní skupina rovněž přednesla.

Na vybudování demokracie v Iráku je příliš pozdě. Svržení Saddáma nanejvýš odstranilo hrozivého diktátora a tyranii menšiny nahradilo tyranií většiny. Cena ale byla vysoká, co se týče iráckých životů zmařených v sektářských bojích.

Teď je cílem regionální stabilita. Každý z iráckých sousedů má své vlastní zájmy, ale nikomu neprospěje tamní chaotické násilí, které by zvýšilo vliv Íránu, ke znepokojení Turecka povzbudilo kurdský separatismus a podpořilo sunnitská teroristická hnutí, která by mohla prosáknout zpět do Jordánska, Kuvajtu, Sýrie a Saúdské Arábie.

USA nemohou Irák ukvapeně opustit, ale nedokáží ani problém samy vyřešit. Důležitým krokem bude založení kontaktní skupiny zemí sousedících s Irákem, která by měla pomoci stanovit pravidla pro cestu ke stabilizaci a zadržování hrozeb. Irák nepřipouští vojenské řešení. Spasit politiku USA může jedině více politiky a diplomacie.