NOVÉ DILLÍ – V červenci jsem se ocitl mezi 30 muži a ženami z celého světa – ministry vlád, úředníky, techniky a strategickými mysliteli –, kteří se sešli v Ženevě na půdě Mezinárodní telekomunikační unie (ITU), aby diskutovali o tom, jak širokopásmový přístup k internetu může změnit svět k lepšímu. Tato „Komise pro širokopásmový internet“ (Broadband Commission) zasedala pod předsednickým vedením rwandského prezidenta Paula Kagameho a mexického telekomunikačního magnáta Carlose Slima.

ITU, orgán Organizace spojených národů, zřídila komisi ve spolupráci s UNESCO a společné předsednictví nebylo náhodné. OSN si uvědomuje, že má-li se informační revoluce dále rozvíjet, bude zapotřebí společného úsilí veřejného a soukromého sektoru. Generální tajemník ITU Hamadoun Touré to vyjádřil takto: „V jedenadvacátém století budou mít finančně dostupné a všudypřítomné širokopásmové sítě zásadní význam pro společenskou a ekonomickou prosperitu, tak jako sítě dopravní, vodovodní a elektrické.“

Švýcarský spisovatel a dramatik Max Frisch kdysi techniku odmítl jako „umění uspořádat svět tak, abychom s ním nemuseli přijít do styku“. Dnes je však technika nezbytná pro účinnou účast na dění ve světě. A přestože lidstvo nemůže žít z techniky samotné, platí, že informační revoluce osvobodila miliony lidí.

Informace osvobozují v tradičním politickém smyslu slova: šíření informací má přímý dopad na míru zodpovědnosti a transparentnosti, jíž se musí vyznačovat vlády, chtějí-li přežít.

Osvobozují i ekonomicky. Informační technologie jsou nákladově efektivní formou kapitálu. Estonsko a Kostarika jsou dobře známé příklady toho, jak strategie informační dostupnosti mohou pomoci urychlit růst výstupu a zvýšit hladiny příjmů.

Některé z nejméně vyspělých zemí, například Mali a Bangladéš, doložily, jak odhodlané vedení a novátorské přístupy mohou s mezinárodní podporou připojit odlehlé a venkovské oblasti k internetu a do sítí mobilní telefonie a tím osvobodit samozásobitelské zemědělce, kteří byli dříve sevřeni místními znalostmi a lokálními trhy. Podobně mobilní sítě zajišťují zdravotnické služby v nejodlehlejších oblastech Indie.

Jednou úspěšnou iniciativou UNESCO je vytváření víceúčelových komunitních telecenter napříč rozvojovým světem, která zajišťují komunikační a informační techniku – telefony, faxy, internet, počítače, audiovizuální vybavení – pro širokou škálu komunitních uživatelů. Indický projekt Unikátního identifikačního čísla, pod kvalifikovaným řízením průkopníka informačních technologií Nandana Nilekaniho, zajistí dostupnost vládních, bankovních a pojišťovacích služeb pro nejširší vrstvy populace.

Není pochyb, že internet může posloužit jako nástroj demokratizace. V některých částech světa – a rozhodně ve většině míst na Západě – už tomu tak je, neboť dnes jsou už téměř každému dostupná obrovská množství informací. Je však strohou skutečností dnešního světa, že bohaté a chudé od sebe lze rozlišit podle jejich přístupu k internetu.

Hospodářský rozvoj v dnešní době skutečně vyžaduje víc než jen úvahy o oddělující hranici chudoby; je třeba také uvažovat o propojující digitální lince, o kabelech z optických vláken – o všech spojích vydělujících ty, kdo nejsou zapojeni do sítě možností našeho světa.

Tento digitální příkop ale není neměnnou propastí. Právě naopak, technologická mezera mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi, měřeno podle stupně nasycení osobními počítači a informačními a komunikačními službami, se v průběhu posledního desetiletí markantně zúžila, vzhledem ke svižnému růstu mobilní telefonie a využívání internetu. Průměrné hladiny nasycení internetem a mobilními telefony v bohatém světě k roku 1997 – 4,1 uživatelů internetu a 10,7 mobilních telefonů na 100 obyvatel – bylo v rozvojových zemích dosaženo jen pět let nato.

Naproti tomu průměrná hladina nasycenosti pevným telekomunikačním spojením je v rozvojových zemích téměř o 50 pozadu za západními úrovněmi. Není divu, že prvním místem, kde mobilní telefon předehnal pevný domácí telefon, nebyla ani Evropa, ani Amerika, ale Afrika. V posledních čtyřech letech začalo telekomunikací využívat víc Afričanů než za celé dvacáté století.

Vývoj v Indii je ještě pozoruhodnější. Když jsem z Indie v roce 1975 odjížděl kvůli postgraduálnímu studiu ve Spojených státech, země měla zhruba 600 milionů obyvatel a jen dva miliony telefonů s pevnou linkou. Dnes Indie drží světový rekord v počtu mobilních telefonů prodaných měsíčně – 20 milionů – a také v nejvyšším počtu telefonních spojení uskutečněných v konkrétní zemi během jediného měsíce za celou historii telekomunikací.

Růst v oblasti technologie mobilních telefonů dokládá, že digitální zlom se posouvá a zaměření rozvojových snah se musí posouvat zároveň s ním. V Indii je například 525 milionů uživatelů mobilních telefonů a necelých 150 milionů lidí s přístupem na internet, takže už je schůdné využít technologii mobilních telefonů jako nástroj elektronicky zprostředkované veřejné správy (e-governance). To vyžaduje kreativní prostředky pro uskutečňování informačních přenosů a odesílání a přijímání oficiálních plateb prostřednictvím telefonu.

Klíčovou oblastí elektronické veřejné správy je dnes bezpečnost – jak fyzická, ve věku terorismu, tak kybernetická. Využití techniky k zajištění bezpečnosti bude ještě důležitější v oblastech, jako je sdílení informací, řízení mimořádných situací a normy důvěrnosti dat.

Informační a komunikační technologie jsou výtečný nástroj k řešení opožděnosti rozvoje, odloučenosti, chudoby a nedostatku politické zodpovědnosti a politické svobody. Lidé k nim ale v prvé řadě potřebují přístup. Vysokorychlostní širokopásmový přístup k internetu může zlepšit ledacos od řízení dopravy, ochrany životního prostřední a krizových služeb až po zdravotní péči, dálkové vzdělávání a zemědělskou produktivitu. Zajištění těchto přínosů narůstajícímu počtu lidí bude vyžadovat finanční prostředky, mezinárodní spolupráci a politickou vůli.