NEW HAVEN – Asie má inflační problém. Čím dřív se pustí do jeho řešení, tím lépe. Náležitý pocit naléhavosti ale naneštěstí schází.

Ochotu vypořádat se s inflací brzdí silná závislost Asie na vývozu a vnější poptávce. V obavách z opětovného poklesu poptávky na koncových trzích ve stále vratkém světě po krizi se asijští tvůrci politik zdráhají postavit se rázně za cenovou stabilitu. To se musí změnit – než bude pozdě.

Vyjma Japonska, které zůstává vězet ve zdánlivě chronické deflaci, vzrostla asijská inflace za 12 měsíců končících listopadem 2010 na 5,3 %, což je oproti hladině ve výši 3,5 %, jíž dosahovala rok předtím, výrazné zvýšení. Obzvlášť znepokojivé jsou trendy u dvou obrů regionu, neboť v Číně inflace prorazila hranici 5 % a v Indii překračuje 8 %. Růst cen je zneklidňující i v Indonésii (7 %), Singapuru (3,8 %), Koreji (3,5 %) a Thajsku (3 %).

Ano, významným faktorem, jenž celkovou inflaci v Asii zesiluje, jsou strmě rostoucí ceny potravin. Pro nízkopříjmové rodiny v rozvojovém světě, kde je podíl potravin v rozpočtu domácností – 46 % v Indii a 33 % v Číně – 2-3krát vyšší než ve vyspělých zemích, se však sotva jedná o bezvýznamný vývoj.

Současně dochází ke zřetelnému zhoršování stěžejní „jádrové“ inflace, která od cen potravin a energií odhlíží. Roční jádrová inflace v Asii (kromě Japonska) koncem roku 2010 dosahovala 4% míry – což oproti sklonku roku 2009 představuje nárůst asi o jeden procentní bod.

Klíčovým ponaučením z Velké inflace 70. let minulého století bylo, že centrální banky si nemohou dovolit čerpat falešný pocit pohody z dichotomie mezi celkovou a jádrovou inflací. Efekt přelití je nevyhnutelný, a jakmile se uchytí zhoubné zvýšení inflačních očekávání, začne být tím těžší jej potlačit. Dobrou zprávou pro Asii je, že většina měnových orgánů v regionu skutečně své politiky zpřísňuje. Špatnou zprávou je, že obvykle jednají pomalu.

Finanční trhy patrně očekávají ještě pořádnou porci asijského měnového zpřísnění – právě takové poselství lze vyčíst přinejmenším ze strmě zhodnocujících asijských měn, které zřejmě reagují na výhledové posuny úrokových sazeb centrálních bank. Rovnocenně vážený koš 10 předních asijských měn (bez Japonska) oproti americkému dolaru vybředl z pokřivení let 2008-2009 spojených s krizí a vrátil se k předkrizovým maximům.

Exportem tažené ekonomiky samozřejmě nemohou brát zhodnocování měny na lehkou váhu – podrývá konkurenční schopnost a hrozí, že naruší podíl země na globálním trhu. Je rovněž pozvánkou pro destabilizační kapitálové přílivy horkých peněz. Vzhledem k ochablému pokrizovému klimatu s nejistými vyhlídkami poptávky na významných trzích vyspělého světa, se Asie ocitá v klasické pasti politik, otálí s měnovým zpřísněním a přitom riskuje negativní dopady silnějších měn.

Asii se nabízí jen jedno východisko: výrazné zvýšení reálných (čili inflačně korigovaných) úrokových sazeb centrálních bank. V Indii, Jižní Koreji, Hongkongu, Singapuru, Thajsku a Indonésii jsou poměřovací sazby v současnosti nižší než celková inflace. Jen nepatrně kladné jsou v Číně, na Tchaj-wanu a v Malajsii.

Ponaučení z dřívějších bitev proti inflaci jsou v jednom zásadním bodě jasná: zápornými ani mírně kladnými reálnými krátkodobými úrokovými sazbami inflační tlaky potlačit nelze. Jediná účinná protiinflační strategie vyžaduje rázné měnové zpřísnění, které sazby centrální banky přesune do restriktivní zóny. Čím déle se to odkládá, tím pustošivější nakonec bude korekce politik – a její důsledky pro růst a zaměstnanost. Jelikož inflace – celková i jádrová – je teď na cestě vzhůru, asijské centrální banky si nemohou dovolit sklouzávat do ještě většího odstupu za křivku jejího průběhu.

Asie má na svém strategickém programu až příliš mnoho významných bodů, než aby se nechala chytit do pasti měnových politik. Platí to především pro Čínu, jejíž vláda se zaměřuje na naléhavé úkoly tamní 12. pětiletky, která bude zakrátko zavedena, s cílem posílit spotřebu a rovnováhu.

Čínské vedení se prozatím přiklonilo k uměřenému postoji vůči inflaci. Jeho snahy se zaměřují hlavně na zvyšování povinných poměrů rezerv v bankách, přičemž tlaky na ceny potravin řeší zaváděním administrativních opatření, schválilo několik symbolických zvýšení úrokových sazeb a řídí nevelkou korekci měny směrem nahoru.

Směs čínského zpřísnění politik však musí mnohem rozhodněji obohatit vyšší úrokové sazby. Vzhledem k tomu, že čínská ekonomika stále roste o zhruba 10 % ročně, vláda si může dovolit podstoupit větší krátkodobé riziko v oblasti politik, aby si uvolnila cestu pro strukturální agendu.

Čínské dilema je vskutku emblematické pro jedenu z největších výzev rozvíjející se Asie: nutnost odklonit růstový model od vnější poptávky k poptávce vnitřní. K tomu nemůže dojít bez vyšších mezd a kupní síly pro dělníky. V prostředí čím dál silněji poznamenaném inflací ale každá taková snaha může přispívat k propuknutí obávané mzdově cenové spirály – téže smrtící souhry, která v 70. letech minulého století napáchala ve Spojených státech takovou spoušť. Asie tomuto problému může předejít a pokračovat v tvrdé dřině při hledání nové rovnováhy posilující spotřebu jedině tím, že inflaci zarazí už v zárodku.

Asijské odolnosti, přirovnávané k teflonu, se v jinak drsné pokrizové atmosféře dostává vysokého hodnocení. Na ctižádostivé ekonomiky rozvíjející se Asie, v čele s Čínou, se čím dál častěji pohlíží jako na nové, výkonné motory vícerychlostního světa. Zda skutečně dochází k tak plynulému přesunu role globálního ekonomického lídra, se sice teprve uvidí, avšak platí, že ke kritickým výzvám, jež tato nová úloha může přinášet, se Asie musí stavět čelem. Inflace, nebude-li se řešit hned, by schopnost poradit si s těmito výzvami mohla významně nahlodat.