Mám v živé paměti trochu legrační, trochu pikantní a dost smutné trápení, které po dlouhá desítiletí měli v Praze západní diplomaté. Každý rok museli totiž nejméně jednou řešit delikátní problém, zda různé chartisty, bojovníky za lidská práva, kritiky režimu, odstavené politiky nebo prostě jen zakázané spisovatele, vědce a novináře, vesměs lidi, s nimiž byli spřáteleni, mají či nemají zvát na oslavy svých státních svátků či jiných významných událostí.

Řešilo se to různě, například důvěrnou konzultací s vlastním či zdejším ministerstvem zahraničí, podle stupně odvahy či prozíravosti toho kterého jednotlivého diplomata, s ohledem na konkrétní postoje a nároky oficiálních míst v naší zemi, momentální politickou atmosféru či aktuální stupeň vřelosti či chladu ve vzájemných vztazích, a samozřejmě i s ohledem na konkrétní politické či ekonomické zájmy západních zemí u nás (v duchu ideje nebrané sovětskou stranou příliš vážně, ale brané velmi vážně Západem, totiž ideje „disidenti nebo obchod“).

Byla pestrá paleta způsobů, jak to tehdy nakonec probíhalo a dopadalo. Někdy jsme s omluvou nebyli pozváni. Někdy jsme naopak byli pozváni, ale nepřišli, abychom svým statečným přátelům-diplomatům nekomplikovali život. Někdy jsme byli pozváni na dřívější hodinu v naději, že odejdeme dřív, než přijdou oficiální činitelé, což se někdy povedlo, někdy nikoliv. Nepovedlo-li se to, byly v podstatě čtyři možnosti: buď na protest proti naší přítomnosti odešli oficiální činitelé, nebo jsme odešli urychleně my, nebo jsme všichni dělali, že se nevidíme, anebo jsme se dali – alternativa nejvzácnější – jedni s druhými do hovoru, což bývaly mnohdy jediné chvíle dialogu mezi mocí a opozicí (nepočítáme-li svá setkání u soudů).

To všechno se dělo v době železné opony, prudce rozděleného světa, studené války. Nevzpomínám si přitom, že by Západ či kterákoli z jeho organizací (NATO, ES apod.) nalezly tehdy odvahu veřejně vydat nějakou výzvu či doporučení či nařízení, že tak či onak – bůhví jak – definovaný okruh svobodomyslných lidí nemá být na diplomatické večírky, oslavy či recepce zván.

To se děje až dnes. Železná opona sice padla, svět není už bipolárně rozdělen, svoboda a demokracie se šíří a jedna z nejmocnějších a nejsilnějších demokratických institucí světa – Evropská unie – neváhá veřejně slíbit kubánské diktatuře, že obnoví apartheid a v souladu s její vůlí bude škrtat v seznamu svých hostů na oslavy státních svátků. Proti statečnosti socialisty Mitterranda se prosadila krátkozrakost socialisty Zapatera.

Zkusme si představit, co se stane: na každém evropském vyslanectví v Havaně bude vyčleněn jeden kádrovák, který půjde na seznamu od jména ke jménu a bude posuzovat, zda a jak moc se dotyčný chová svobodně, veřejně svobodně projevuje, jak moc kritizuje režim či zda dokonce nemá minulost politického vězně. Seznamy budou kráceny, seškrtávány, mnohdy budou muset vypadnout i dobří osobní přátelé kádrujících diplomatů vděční jim za nejednu bohulibou pomoc intelektuální, politickou i materiální. (Ještě horší bude, když se státy Unie pokusí zakrýt své kádrování tím, že k oslavám na Kubě nepozvou pro jistotu žádné Kubánce.)

Stěží si umím představit lepší způsob, jakým by mohla Evropská unie plivnout na všechny zásady, které tak mnohomluvně opakuje ve své ústavní smlouvě. Těžko si lze představit hanebnější obchod: kvůli ziskům našich korporací v havanských hotelech (takzvané „ekonomické zájmy“) začneme diskriminovat svobodomyslné lidi a přestaneme je zvát na své ambasády, přičemž rozhodnutí, kteří to jsou a kteří už ne, budeme odečítat z tváří diktátora a jeho lidí. A to dělá organizace hlásící se ke všem vznešeným ideálům svobody, rovnosti lidí, lidských práv !

Kubánští disidenti se samozřejmě obejdou bez západních koktejlů a zdvořilostních konverzací na rautech. Jejich těžký zápas touto perzekucí sice utrpí, ale samozřejmě ji přežije. Kdo by to nemusel přežít, by byla Evropská unie. Dnes skáče podle Fidelových přání. Zítra se rozhodne budovat na pobřeží Čínské lidové republiky raketové systémy namířené proti demokratické Čínské republice. Pozítří si nechá své usnesení o Čečensku diktovat poradci prezidenta Putina. Pak spojí – bůhví proč – pomoc Africe s bratrstvím s nejhoršími africkými diktátory. Čím to skončí? Propuštěním Miloševiče? Odmítnutím víza Sergěji Kovaljovovi? Omluvou Sadamu Husajnovi za vměšování a zahájením mírových rozhovorů s Al Kajdou?

Myslím si, že by bylo od Unie sebevražedné, kdyby navázala na ty nejhorší evropské politické tradice, jejichž společným jmenovatelem je idea, že zlu se musí ustupovat a že nejlepší cestou k míru je rezignace na svobodu druhých. Není tomu tak. To je naopak nejlepší cesta k rezignaci na svobodu vlastní a posléze k válce. Evropa se přece spojuje proto, aby společnými silami bránila svou svobodu a své hodnoty, nikoli proto, aby je společnými silami obětovala ideálu harmonického soužití s diktátory a pozvolnému vpouštění jejich způsobu myšlení do vlastní duše.

Věřím pevně, že noví členové Unie nezapomenou na své zkušenosti s totalitními systémy a na význam, který má nenásilný, ale důsledný odpor proti zlu, a že tyto své zkušenosti promítnou do svého chování v orgánech EU. Možná by přesně tohle byl ten vůbec nejlepší vklad, který by mohli do společné duchovní, mravní a politické výbavy sjednocující se Evropy vnést.