NEW YORK – Jen málo Američanů se v nedávných kongresových volbách rozhodovalo při hlasování na základě zahraniční politiky své země. Lidem z celého světa se to sice vzhledem ke globálnímu vlivu Spojených států těžko chápe, ale je to nepopiratelný fakt.

Většinu Američanů koneckonců znepokojuje loudavý růst americké ekonomiky a přetrvávající vysoká nezaměstnanost. Problémy světa se zdají značně odtržené od jejich každodenních životů. Studená válka skončila před generací a od teroristických útoků z 11. září 2001 už uplynulo téměř deset let. Většina Američanů nepociťuje oběti spojené s rozsáhlou vojenskou přítomností a probíhajícími konflikty v Afghánistánu a Iráku.

Skutečnost, že zahraniční politika neměla na listopadové volby hmatatelný dopad, však ještě neznamená, že jejich výsledek nebude mít dopad na americkou zahraniční politiku. Dopad mít bude, ale ten bude v různých směrech rozporuplný, ba dokonce i překvapivý.

Jedním ze vztahů, které budou republikánskými zisky dozajista ovlivněny, je vztah mezi USA a Ruskem. Rychlé či snadné schválení nové smlouvy START o kontrole zbraní americkým Senátem je vysoce nepravděpodobné vzhledem k vyjádřeným obavám o ověřování a ochranu amerických programů raketové obrany; místo toho můžeme očekávat otálení a možná i snahu pozměnit to, na čem se již vlády obou zemí dohodly. Kongres také může jevit menší ochotu k odstraňování překážek v přijetí Ruska do Světové obchodní organizace vzhledem k chování jeho nejvyšších představitelů, které je všeobecně posuzováno jako antidemokratické.

Rovněž Čína pocítí důsledky nové rovnováhy sil v americkém Kongresu. Již dnes sílí tlaky na zavedení obchodních sankcí v reakci na čínskou odmítavost umožnit posílení čínské měny na přirozenou úroveň vůči dolaru. Takový tlak se pravděpodobně ještě zvýší vzhledem ke znepokojení nad chováním Číňanů doma i v zahraničí.

Kongres navíc odolá snahám zmírnit jakékoliv z dlouhodobých hospodářských sankcí vůči Kubě. Prezident Barack Obama má pravomoc samostatně podniknout některé malé kroky k normalizaci vztahů, ale podstatná změna americké politiky vyžaduje jednání Kongresu – a Kongres chce nejprve vidět na Kubě zásadní změnu.

Z voleb budou vyplývat i další důsledky. Rozplynula se například i malá naděje, že by USA mohly podpořit jakýkoliv globální plán omezení nebo zdanění uhlíkových emisí. Zlepšení americké bilance v oblasti klimatických změn tak bude muset pramenit z inovací a zvýšené energetické účinnosti.

Lze očekávat, že republikáni, kteří dnes kontrolují Sněmovnu reprezentantů, využijí své možnosti svolávat slyšení ke zpochybnění a revizi zahraniční politiky. Podle toho, jak bude tato pravomoc využívána (nebo zneužívána), může být buďto prospěšná (vykonávání potřebného dohledu a zprůhledňování politiky a politického rozhodování), nebo destruktivní (například pokud slyšení zdegenerují v politicky motivované útoky na představitele administrativy a její politiku).

V mnoha jiných oblastech lze očekávat, že nad změnou zvítězí kontinuita. To může těžko někoho překvapit, poněvadž americká ústava a politický systém delegují většinu zahraničně-politických a obranných iniciativ na prezidenta. Ano, Kongres musí vyhlašovat válku, schvalovat výdaje, souhlasit se jmenováním osob do nejvyšších funkcí a ratifikovat (v případě Senátu) smlouvy, avšak pokud jde o uplatňování diplomacie a používání vojenské síly v jiných než válečných situacích, což bývá většina případů, těší se prezident nesmírné volnosti.

Jednou z oblastí pravděpodobného zachování kontinuity je Blízký východ, kde se bude Obama nadále snažit zprostředkovat dohodu mezi Izraelci a Palestinci a tlačit na Írán, aby nevyvíjel jaderné zbraně. (Republikáni však budou prosazovat snížení tlaku na Izrael, aby přistupoval na kompromisy, a zvýšení tlaku na Írán.) Chce-li nicméně prezident zachovat početnou americkou vojenskou přítomnost v Afghánistánu i po červenci příštího roku nebo skromnou vojenskou přítomnost v Iráku i po konci roku 2011, může od republikánů očekávat masivní podporu.

V případě zahraniční hospodářské politiky je však otázek habaděj. Tři již završené obchodní dohody (s Jižní Koreou, Panamou a Kolumbií) se celá léta vlečou, především kvůli hlubokému odporu proti volnému obchodu ze strany odborů a Demokratické strany. Republikáni historicky podobné bilaterální dohody o volném obchodu podporovali.

Bude však nová generace republikánů v této tradici pokračovat? Existuje slušná pravděpodobnost, že jedna nebo i více těchto bilaterálních úmluv bude schválena (zčásti proto, že Obamova administrativa podle všeho konečně uznala, že obchod může generovat kvalitní pracovní místa), ale je daleko méně jisté, zda prezident získá potřebnou pravomoc k tomu, aby dojednal novou dohodu o globálním obchodu.

Ještě větší otazník se vznáší nad tématem, které může být vůbec největším národně-bezpečnostním problémem: nad federálním rozpočtovým schodkem. Neschopnost řešit schodek (a vršící se dluh) vyvolá tlaky na snížení amerických výdajů na zahraniční pomoc, zpravodajství a obranu – ačkoliv u republikánů je pravděpodobnější než u demokratů, že budou tyto výdaje (s výjimkou zahraniční pomoci) chránit.

Rostoucí dluh rovněž činí USA zranitelnými vůči rozhodování těch, kdo jim půjčují peníze – případně vůči vrtochům trhu. Krize dolaru by mohla oslabit základy americké moci. Odvrácení takové krize si však žádá, aby se Bílý dům a Kongres, demokraté a republikáni, dohodli na plánu posunu amerického rozpočtu směrem k větší vyrovnanosti. Volby bohužel učinily podobnou dohodu vzdálenější než kdykoliv dříve.