Thursday, September 18, 2014
0

Americký finanční leviatan

BERKELEY – Podle odhadů amerického ministerstva obchodu tvořilo finančnictví a pojišťovnictví v roce 1950 ve Spojených státech 2,8 % HDP. Do roku 1960 se tento podíl zvýšil na 3,8 % HDP a k roku 1990 dosáhl 6 %. Dnes činí 8,4 % HDP a stále se nezmenšuje. Justin Lahart z The Wall Street Journal uvádí, že roku 2010 tento podíl překonal předchozí maximum z roku 2006.

Lahart dále říká, že růst podílu finančnictví a pojišťovnictví v ekonomice „není, celkově vzato, špatná věc… Umisťování kapitálu do míst, kde jej lze nejlépe využít, pomáhá ekonomice růst…“

Jenže kdyby se Spojeným státům vyplácelo vynakládat oněch 5,6 % HDP navíc na financování a pojištění, tedy 750 miliard dolarů, jež se nedostanou k lidem vyrábějícím užitečné zboží či poskytujícím bezprostředně užitečné služby, bylo by to ve statistikách zjevné. Odvedení tak velkého podílu prostředků od zboží a služeb, které by letos byly k přímému užitku, je při typicky 5% roční reálné úrokové míře u rizikových peněžních toků dobrým obchodem, jedině pokud posílí celkový roční hospodářský růst o 0,3 % čili o 6 % během 25 let jedné generace.

Během posledních několika generací prošly USA mnoha šoky a hospodářský růst ovlivnila kladně či záporně řada faktorů. Nijak očividně se ale nezdá, že by dnes americká ekonomika byla o 6 % méně produktivní, kdyby měla finančně pojišťovnický systém roku 1950 namísto toho, který převládl v posledních 20 letech.

Existuje pět způsobů, jimiž ekonomika profituje z dobře fungující finančně pojišťovnické soustavy. Zaprvé, lidé nejsou tak zranitelní účinky požárů, záplav, zdravotních pohrom, nezaměstnanosti, podnikatelských krachů, sektorových posunů a tak dále, protože dobře fungující finančně pojišťovnický systém některá rizika diverzifikuje, tedy rozptyluje a s jinými se vypořádá tím, že spojí osoby, které se rizika obávají, s těmi, kdo jej dokážou bez potíží nést. Může snad být pravda, že současný americký finančně pojišťovnický systém v určitém smyslu rizika lépe rozkládá, ale jen stěží si lze představit, jak to vlastně dělá, vzhledem ke zkušenostem investorů do cenných papírů a nemovitostí za poslední dvě desetiletí.

Zadruhé, dobře fungující finanční soustavy propojují velké, nelikvidní investiční záměry s relativně malými sumami peněz poskytovanými jednotlivými střadateli, kteří si likvidity vysoce cení. Během posledních dvou generací došlo k jedné důležité inovaci: podniky teď mohou vydávat dluhopisy s vysokými výnosy. Vzhledem k nákladnosti konkurzního procesu však nikdy nebylo jasné, proč by vlastně podnik měl chtít vydávat dluhopisy s vysokými výnosy (kromě čachrů v soustavě daní) ani proč by je investoři měli chtít upřednostnit před akciovým podílem.

Zatřetí, zdokonalené možnosti vypůjčit si umožňují člověku víc utrácet teď, kdy je chudý, a víc spořit, až bude bohatý. Domácnosti mají rozhodně mnohem větší schopnost půjčovat si, díky ručení hodnotou domu, kreditním kartám a rychlým půjčkám. Jenže co si ve skutečnosti kupují? Mnozí si nekupují schopnost utrácet, když jsou chudí, a šetřit, až budou bohatí, ale spíš se zdá, že si kupují oddálení rozhovoru s ostatními členy domácnosti o „nepříjemném omezení finančních výdajů“. A to není něco, co by si člověk chtěl kupovat.

Začtvrté, došlo k významnému usnadnění uskutečňování transakcí. Jestliže ale elektronické transakce velkou část finančního života podstatně zjednodušily, nemělo tuto změnu doprovázet zvýšení, ale snížení podílu finančnictví na HDP, stejně jako v telekomunikacích vedly automatizované rozvodny ke snížení počtu spojovatelů v přepočtu na uskutečněný hovor. Věru, fungování těch částí finanční soustavy, které se nejúžeji vážou k technologickým zdokonalením, se skutečně zřetelně zeštíhlilo: jen uvažte, jak se změnilo zpracovávání šeků regionálními Federálními rezervními bankami.

Konečně, lepší finančnictví by mělo znamenat lepší firemní správu. Jelikož akcionářská demokracie nezajišťuje účinnou kontrolu pevně usazeného, neřízeného a nestřídmého vedení, finančnictví má potenciál hrát silnou roli při zajišťování toho, aby manažeři firem pracovali v zájmu svých akcionářů. Přitom během posledních dvou generací skutečně došlo k podstatné změně: ředitelé věnují více pozornosti snaze dělat radost akciovému trhu, což je pravděpodobně dobrá věc.

Celkově vzato je však znepokojivé, že na mikroúrovni ani makroúrovni nepozorujeme zřetelné velké přínosy pro účinnost ekonomiky USA, které by ospravedlňovaly každoroční vynakládání dodatečných 5,6 % HDP na financování a pojištění. Lahart cituje úsudek Thomase Philippona z Newyorské univerzity, že dnešní finanční sektor USA je přerostlý o dva procentní body HDP. Je dost dobře možné, že Philipponův odhad rozsahu hypertrofie amerického finančního sektoru je příliš nízký.

Proč napření obrovského množství schopností a podnikavosti do sektoru finančnictví a pojišťovnictví nepřináší zřetelné ekonomické dividendy? Ve finančnictví existují dva udržitelné způsoby jak vydělávat: najít lidi s riziky, která je potřeba nést, a dát je dohromady s těmi, kdo mají nevyužitou schopnost rizika nést, anebo najít lidi s takovými riziky a dát je dohromady s těmi, kdo věci nerozumí, ale mají peníze. Jsme si jistí, že většina růstu ve finančnictví vychází ze stoupajícího podílu finančních profesionálů, kteří se věnují tomu prvnímu, nikoli tomu druhému?

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured