Blízký východ je místem, kde se sotva kdy usadí prach. A když se tak příležitostně stane, třeba i na krátký interval – neboť se zdá, že rezoluce OSN 1701 o zastavení bojových akcí v Libanonu stále platí –, přichází čas bilancování v naději, že zodpovědná debata ovlivní ty, kdo jsou u moci.

Začněme tedy Spojenými státy. Prezident George W. Bush nešetří iniciativami ani chytlavými slogany a zkratkami. V posledních letech se to jimi přímo hemží: „globální válka s terorem“ (GWOT), „cestovní mapa“, „Blízkovýchodní iniciativa partnerství“ (MEPI), „Širší Blízký východ a severní Afrika“ (BMENA) – původně „Iniciativa pro širší Blízký východ“ (GMEI) –, „demokracií asistovaný dialog“ (DAD) a tak dále. Jeho nejnovější přelud, který se mu zjevil právě uprostřed nedávných bojů mezi Izraelem a Hizballáhem, nesl název „Nový Blízký východ“ (NME) a Izrael, Egypt, Jordánsko a Saúdská Arábie jakožto chráněnci USA měli v jeho rámci sloužit jako pilíře regionálního uspořádání.

Stejně jako všechny Bushovy předchozí iniciativy od teroristických útoků na New York a Washington téměř před pěti lety však i NME narážela hned od počátku na potíže. Ministryně zahraničí Condoleezza Riceová oznámila její zrod a současně odmítla okamžité příměří v Libanonu. Kvůli špatnému načasování budila iniciativa zdání bezcitnosti, poněvadž efektivní, ale nemilosrdné izraelské dělostřelectvo a letectvo vyhánělo z domovů, zabíjelo nebo mrzačilo tisíce civilistů.

To vyvolalo u tří arabských partnerů NME takové rozpaky, že se všichni od této Američany podporované iniciativy chvatně distancovali. Saúdská Arábie, která téměř dva týdny mlčela, kromě toho věnovala 500 milionů dolarů na obnovu zničených oblastí Libanonu a další miliardu na podporu ohrožené libanonské měny.

Egyptský „nástupce trůnu“ Gamal Mubarak Saúdy během čtvrtého týdne bojů napodobil a postavil se do čela sedmdesátičlenné delegace solidarity, která navštívila Bejrút. Místo aby si tím vysloužil respekt rozhořčené egyptské veřejnosti, se však v opozičním tisku objevily zprávy, že jeho letadlo muselo od Izraelců získat záruku bezpečného průletu a povolení k přistání, což se setkalo s halasným posměchem. A pokud jde o Ameriku, ať tato země sáhne na Blízkém východě na cokoliv, okamžitě se to stává radioaktivním, a to i pro její dlouholeté chráněnce a přátele.

V průběhu zdržovací taktiky s cílem odsouvat příměří dohodnuté OSN Bush s Riceovou neustále opakovali potřebu takové rezoluce Rady bezpečnosti, která se energicky vypořádá s „kořeny problému“. Pro ně a pro Izrael to byl pochopitelně Hizballáh a snaha toto hnutí vymýtit nebo přinejmenším odzbrojit a zatlačit jeho bojovníky do bezpečné vzdálenosti od osad a městeček v severním Izraeli.

To je sice rozumný požadavek, avšak zbytek Blízkého východu – jakož i velká část světa včetně Evropy – pokládá za klíčovou příčinu konfliktu izraelskou nesmlouvavost a aroganci ve spojení se slepou podporou tohoto přístupu Spojenými státy. Amerika i Izrael se odvolávají na loudavost při zavádění rezoluce OSN 1559, která vyzývá k odzbrojení všech nestátních sil v Libanonu a k rozmístění vládních jednotek až k jižní hranici země. USA a Izrael však celá léta neřekly ani slovo k desítkám rezolucí OSN, počínaje rezolucí 49 o rozdělení z roku 1947, která vyzývala ke zřízení samostatných států Arabů a Židů zhruba na polovině někdejšího Mandátního území Palestina.

Tuto i řadu dalších rezolucí usilujících o nápravu křivd vůči Palestincům USA ignorují. Pro 300 milionů Arabů a více než jednu miliardu muslimů proto není „klíčovou příčinou“ blízkovýchodního konfliktu Hizballáh. Jak to příhodně formuloval vůdce tohoto hnutí Hasan Nasralláh: „Jsme jen reakcí na chronickou nespravedlnost.“

Může to být i tak, že klíčových příčin existuje několik – a každá strana konfliktu má svou oblíbenou. Nemá smysl se hašteřit, čí bolest je větší nebo čí příčina hlubší. Hádky o rozsah křivd jen prohlubují rozkol mezi oběma stranami.

Notně opožděné přijetí rezoluce 1701 OSN by mohlo být náznakem, že všechny strany konfliktu už jsou unaveny nebo nedokázaly déle odolávat mezinárodnímu tlaku. To je dobrá zpráva pro všechny zúčastněné a zároveň příležitost vypořádat se s „klíčovou příčinou“ každé ze stran.

Chopit se této příležitosti znamená dát najevo spíše pokoru než morální nadřazenost. Když nyní umlkly zbraně a my jsme znovuobjevili hranice vojenské síly, neměl by být příkazem dne etnocentrismus, nýbrž empatie.

Pokud jsme si však vůbec něco odnesli z tragických atentátů na největší mírotvorce v regionu, Anvara Sadata a Jitzchaka Rabina, pak je to poznání, že zbraně nezůstávají mlčenlivé dlouho. Během jakéhokoliv poklidného období se může do centra dění vrhnout fanatik z té či oné strany, nějakým projevem naprostého šílenství rozvířit usazující se prach a zhatit naděje mnoha lidí na obou stranách, kteří stále touží po trvalém míru.