VÍDEŇ – Americký prezident Barack Obama dodal nový elán snahám o dosažení jaderného odzbrojení, které byly posledních deset let v polospánku. Přihlásil se k vizi světa zbaveného jaderných zbraní a uznává spojitost mezi nešířením jaderných zbraní a odzbrojováním jaderných států.

Obama se zavázal, že oživí Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT) z roku 1970, jejímž cílem je zabránit šíření jaderných zbraní. V režimu nešíření, jehož je NPT základním kamenem, panuje nepořádek. Hlavní problémy je snadné identifikovat.

Zaprvé, pět hlavních jaderně vyzbrojených států nevzalo vážně svůj závazek vyplývající z NPT, že budou usilovat o jaderné odzbrojení. Namísto toho doposud tvrdí, že jaderné zbraně jsou nezbytné pro jejich bezpečnost, a vytrvale modernizují své jaderné arzenály. To je přirozeně zbavuje mravní autority k přesvědčování ostatních, aby si nepořizovali jaderné zbraně, které se stále považují za zdroj moci a vlivu a za pojistku proti útoku.

Zadruhé, jak jsme viděli na případu Severní Koreje, není nic, co by zemím, které smlouvu podepíší, bránilo od ní jednoduše odstoupit s poukazem na to, že jejich nejvyšší zájmy ohrožují „mimořádné události“.

Zatřetí, Mezinárodní agentura pro atomovou energii, která má působit jako četník systému nešíření, je ostudně podfinancovaná. Dojde-li na určování, zda ta či ona země uskutečňuje skrytý program vývoje jaderných zbraní, inspektoři MAAE mají často svázané ruce, buď kvůli chybějící zákonné pravomoci získat přístup do všech míst, která považují za nezbytná, anebo proto, že analytické laboratoře MAAE jsou zastaralé nebo že agentura nemá dostatečný přístup k satelitnímu snímkování.

Začtvrté, regulace exportu nedokázala zabránit šíření citlivých jaderných technologií, především kvůli důmyslnému úsilí tajných sítí, například té pod vedením pákistánského jaderného vědce A. K. Chána. Jaderné zbraně má už devět zemí a bylo by naivní domnívat se, že ostatní země, zejména v konfliktních oblastech, se nepokusí si je obstarat.

Navíc řada zemí s jadernými programy dokáže vyrobit nukleární zbraně během několika měsíců, pokud se k tomu kvůli změně pohledu na bezpečnostní situaci rozhodnou, protože už zvládly stěžejní technologie – obohacování uranu a opětovné zpracování plutonia. Vydají-li se touto cestou další země, mohlo by se to ukázat jako Achillova pata nešíření.

Zapáté, mezinárodní společenství, v čele s Radou bezpečnosti Organizace spojených národů, je tváří v tvář výzvám mezinárodní bezpečnosti častěji spíše ochromené a v reakcích na případy podezření z šíření jaderných zbraní bezzubé.

Tyto potíže se nevyřeší přes noc. Je však ledacos, co lze udělat relativně rychle. Spojené státy a Rusko zahájily vyjednávání o výrazných škrtech ve svých jaderných arzenálech, které společně tvoří 95% z 27 tisíc bojových hlavic na světě. K dalším klíčovým krokům patří zajistit, aby vešla v platnost Smlouva o všeobecném zákazu jaderných zkoušek, dojednat ověřitelnou úmluvu, která by ukončila produkci štěpného materiálu pro zbrojní využití, radikálně zlepšit fyzickou bezpečnost jaderných a radioaktivních materiálů, což je nezbytné proto, aby se předešlo tomu, že se dostanou do rukou teroristů, a posílit MAAE.

Minulý měsíc jsem Radě guvernérů MAAE navrhl zásadní opatření k posílení nešíření jaderných zbraní – zřízení banky nízkoobohaceného uranu (LEU) při MAAE, která by garantovala dodávky zemím, jež potřebují jaderné palivo do elektráren. LEU nelze k výrobě zbraní využít. Nějaký takový mechanismus bude v nadcházejících desetiletích nezbytný, jelikož jadernou energetiku bude zavádět stále více zemí.

Navrhuji vytvořit fyzickou zásobu LEU, která bude k dispozici MAAE jako záložní rezerva pro země s programy jaderné energetiky, které z jiných než obchodních důvodů budou čelit výpadku dodávek. To by státům dodalo důvěry, že mohou počítat se spolehlivými dodávkami paliva pro provoz jaderných elektráren, a že tudíž nemusejí vyvíjet vlastní kapacity pro obohacování uranu či opětovné zpracovávání plutonia.

To by mohlo pomoci předejít opakování toho, co po své revoluci roku 1979 zažil Írán, když nebyly dodrženy smlouvy na dodávky paliva a techniky pro jeho plánovaný program jaderné energetiky. Některé důsledky pociťujeme ještě i po třiceti letech.

LEU by byl k dispozici státům v nouzi na základě nepolitických a nediskriminačních kritérií. Za tržní ceny by byl dostupný všem zemím dodržujícím povinnosti vyplývající z jaderných záruk. Žádný stát by nebyl nucen vzdát se práva na rozvoj vlastního palivového cyklu.

Peníze potřebné ke spuštění banky LEU jsou k dispozici, v prvé řadě díky nevládní organizaci Nuclear Threat Initiative a počátečnímu vkladu Warrena Buffetta. To však může být pouze první krok. Po něm by měla následovat dohoda, že veškeré činnosti spojené s obohacováním uranu či opětovným zpracováváním plutonia budou přeneseny výhradně pod nadnárodní řízení a že veškerá související stávající zařízení budou převedena z národní pod nadnárodní správu.

To je smělá myšlenka, ale právě smělé myšlenky teď potřebujeme víc než kdy jindy. Příležitost přesunout cyklus jaderného paliva pod nadnárodní kontrolu jsme před 60 lety promeškali kvůli studené válce. Vzhledem k šíření nukleárních technologií a narůstajícímu riziku jaderného terorismu je nezbytné, abychom tentokrát uspěli.