VARŠAVA – Eurozóna bývá často považována za experiment – za měnovou unii bez politického sjednocení. Ti, kdo to tvrdí, mají zřejmě před očima model jediného státu, který vykazuje dva významné rysy: omezenou fiskální suverenitu regionálních a místních vlád a velký společný rozpočet, z něhož mohou čerpat transfery regiony zasažené asymetrickými šoky.

Zastánci názoru, že pro eurozónu je nezbytná „politická unie“, se podle všeho soustřeďují na druhý rys, a to navzdory faktu, že fiskální omezení místních vlád jsou očividně typickým a důležitým prvkem samostatných států. V tomto smyslu ignorují skutečnost, že Pakt stability a růstu Evropské unie je v principu významnou složkou politické unie, nikoliv její náhražkou. Současné fiskální problémy eurozóny skutečně nepramení z absence velkého společného rozpočtu, nýbrž ze slabého vymáhání paktu.

Ještě zásadnější je, že měnové unie v širším smyslu existují nejen v rámci samostatných států, ale i v rámci skupin suverénních států – nejvýznamnějším historickým příkladem je zlatý standard. Zkušenost s takovými měnovými uniemi nabízí dvě ponaučení. Za prvé vyžadovaly fiskální disciplínu v členských státech, což pro zlatý standard s jeho neformální normou vyrovnaných rozpočtů každopádně platilo. Za druhé fungovaly bez jakýchkoliv fiskálních transferů ze společného centra, poněvadž takové centrum neexistovalo. Adaptaci na asymetrické šoky usnadňovala spíše obrovská flexibilita, včetně flexibility na trzích práce.

Je zřejmé, že v dohledné budoucnosti nebude existovat žádný prostor pro rozšíření rozpočtu EU tak, aby se daly zvýšit fiskální transfery členům eurozóny postiženým ostrým poklesem spotřeby. Vyžadovalo by to vyšší úroveň evropské identity, což je věc, kterou politické elity unie nemohou generovat uměle. Klíčovým argumentem však není fakt, že velký společný rozpočet v eurozóně z politických důvodů nelze sestavit, ale spíše fakt, že by takový rozpočet neřešil hlavní problém: slabost mechanismů zajišťujících fiskální disciplínu v členských státech.

Místo aby se EU a její členské země dívaly na nesprávný model – totiž na model jediného státu –, měly by se zaměřit spíše na podmínky nutné ke správnému fungování měnové unie bez společného rozpočtu, z něhož by se daly kompenzovat asymetrické šoky.

Za prvé by se měla dát maximální priorita posílení mechanismů zaměřených na prevenci procyklických politik a velkých fiskálních šoků. To vyžaduje zajištění důvěryhodnosti a průhlednosti účetních pravidel definujících rozpočtové schodky a veřejný dluh, přičemž bedlivější pozornost by se měla věnovat také vývoji bublin aktiv, které po prasknutí způsobují hluboké recese – a tím i prudký růst rozpočtových schodků.

Podobně i měnová politika Evropské centrální banky by měla „jít proti proudu“ a věnovat více pozornosti vývoji bublin aktiv. Jelikož společná měnová politika ECB nemůže vyhovovat makroekonomickým podmínkám ve všech členských zemích, potřebují země eurozóny makroekonomické regulace, které budou usilovat o snížení nadměrného růstu úvěrů. Pakt stability a růstu by současně měl být striktně vymáhán, z čehož vyplývá nutnost využívat a zpřísnit dostupné sankce.

Jistě, iniciativy na úrovni EU nebo i eurozóny nemohou nahrazovat silnější mechanismy zajišťování disciplíny v členských zemích, za které v konečném důsledku zodpovídají národní politici a veřejnost. Celounijní opatření zaměřená na zajištění disciplíny jsou však nezbytná k tomu, aby podnítila rozšíření preventivních mechanismů v členských zemích, a takové iniciativy do značné míry závisejí právě na členských zemích, které tak nesou zvláštní zodpovědnost za vývoj uvnitř eurozóny – a uvnitř celé EU.

Za druhé musí členské státy EU kromě posílení ekonomických institucí také urychlit strukturální reformy, aby zvýšily své vyhlídky na dlouhodobý růst a usnadnily hladkou adaptaci na šoky. První opatření je nezbytné, aby se členům unie pomohlo vybřednout ze zvýšeného veřejného dluhu hospodářským růstem, zatímco druhé opatření by jim pomohlo řešit nezaměstnanost.

Z mnoha nezbytných opatření v této oblasti je ze všeho nejdůležitější razantní úsilí o dokončení jednotného trhu v kombinaci se snahou vyhnout se za každou cenu hospodářskému nacionalismu. Kromě toho by měla být opětovně posílena Lisabonská agenda s akcentem na tržní reformy a EU by měla naléhavě přehodnotit opatření – zejména v oblasti klimatické politiky a posunu směrem k celounijní sociální politice –, která hrozí uvalením dodatečné zátěže na její ekonomiky nebo i snížením flexibility trhů.

V tomto směru má charakter fiskálních reforem zásadní význam. Členské země EU mají už dnes vysoké daňové zatížení, a další zvyšování daní by proto oslabilo prorůstové síly. Fiskální reforma by se proto měla zaměřit na snížení růstu výdajových závazků, což vzhledem ke stárnutí populací v EU musí zahrnovat i zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu.

A konečně platí, že strnulé trhy práce a obecněji i regulační omezení tvorby cen a reakce ekonomiky na straně nabídky prohlubují recesivní reakce na nejrůznější šoky a přispívají k růstu nezaměstnanosti. Liberalizace trhů práce by proto měla být velkou prioritou a další oblastí, na kterou by se měla zaměřit posílená Lisabonská agenda.

Evropské elity mají v lásce proklamace o „evropské solidaritě“, „sociální soudržnosti“ a „evropském sociálním modelu“. Ani sebevzletnější rétorika však nemůže nahradit zde nastíněné reformy – ani odstranit jejich potřebnost.