Dohoda o změně klimatu, k níž v Heiligendammu došli lídři G-8, pouze nachystala scénu pro příchod skutečné debaty: jak si rozdělíme ubývající schopnost atmosféry absorbovat naše skleníkové plyny?
Předáci G-8 se dohodli, že budou usilovat o „podstatná“ snížení emisí skleníkových plynů a že věnují „seriózní úvahu“ cíli snížit tyto emise do roku 2050 na polovinu – což byl výsledek, který jako triumf přivítali německá kancléřka Angela Merkelová i britský ministerský předseda Tony Blair. Přesto dohoda nikoho nezavazuje k žádným konkrétním cílům, nejméně ze všech Spojené státy, jejichž prezident George W. Bush už nebude v úřadu, až v roce 2009 bude třeba udělat nesnadná rozhodnutí.
Oprávněně se lze ptát, proč vůbec někdo takovou vágní dohodu považuje za nějaký pokrok. Na Konferenci Organizace spojených národů o životním prostředí a rozvoji v roce 1992 v Rio de Janeiru podepsalo 189 zemí, včetně USA, Číny, Indie a všech evropských států, Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu, čímž souhlasily se stabilizací skleníkových plynů „na dostatečně nízkou úroveň, která zamezí nebezpečnému antropogennímu zásahu do klimatické soustavy.“
Patnáct let nato to ani jedna země neuskutečnila. Emise skleníkových plynů na osobu v USA, jež byly mezi velkými státy nejvyšší, už když Bush nastoupil do úřadu, vytrvale rostly. Zpráva Bushovy administrativy uniklá v březnu na veřejnost ukázala, že se očekává, že americké emise v příští dekádě porostou bezmála stejně rychle jako v dekádě předchozí. Teď máme ještě jednu dohodu na potřebě udělat to, co tytéž státy přislíbily už před 15 lety. To má být triumf?
Bude-li si chtít Bush nebo jeho nástupce zajistit, že příští kolo rozhovorů zkrachuje, bude to mít velice snadné. Při zdůvodňování svého odmítnutí podepsat Kjótský protokol Bush vždy poukazoval na skutečnost, že nezavazuje Čínu ani Indii k povinným emisním limitům. V reakci na zmínky Bushe a dalších lídrů G8, že do řešení změny klimatu je nezbytné zapojit velké rozvojové země, šéf čínského Národního rozvojového a reformního výboru Ma Kchaj prohlásil, že Čína se k žádným kvantifikovaným cílům snižování emisí nezaváže. Mluvčí indického ministra zahraničí Navtedž Sarna rovněž řekl, že by jeho vlast taková závazná omezení odmítla.
Jednají Čína a Indie nerozumně? Jejich lídři důsledně poukazují na to, že naše současné problémy jsou zapříčiněny plyny, jež v uplynulém století vypouštěly industrializované státy. To je pravda: většina z těchto plynů je stále v atmosféře a bez nich by problém nebyl ani zdaleka tak naléhavý, jak v současnosti je. Čína a Indie si nárokují právo pokračovat s industrializací a rozvojem tak jako v minulosti vyspělé země, neomezované limity emisí skleníkových plynů.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Čína, Indie a další rozvojové země mají kus pravdy – či spíše tři kusy pravdy. Zaprvé, použijeme-li pravidlo „kdo to rozbil, ten ať to spraví,“ pak vyspělé státy musí přijmout zodpovědnost za naši „rozbitou“ atmosféru, která už nedokáže absorbovat další skleníkové plyny, aniž by se změnilo světové klima. Zadruhé, i kdybychom udělali tlustou čáru za minulostí a neohlíželi se na to, kdo problém způsobil, bude stále platit, že běžný obyvatel USA je zodpovědný asi za šestkrát víc emisí skleníkových plynů než běžný Číňan a až za 18krát víc než průměrný Ind. Zatřetí, bohatší státy dokáží náklady na nápravu problému vstřebat lépe než země nepříliš majetné, aniž by způsobily vážnou újmu svým obyvatelům.
Je ovšem také pravda, že budou-li Čína a Indie nadále zvyšovat objem skleníkových plynů, jež vypouštějí, zvrátí nakonec veškerý přínos, jehož by bylo dosaženo zásadními sníženími emisí v industrializovaných státech. Letos nebo příští rok Čína předežene USA coby největšího producenta emisí skleníkových plynů na světě – samozřejmě že ne v přepočtu na hlavu, ale v celostátních číslech. Podle Fatiha Birola, hlavního ekonoma Mezinárodní energetické agentury, by za 25 let čínské emise mohly být dvojnásobkem toho, co vypustí USA, Evropa a Japonsko dohromady.
Existuje ale řešení, které je jak spravedlivé, tak praktické:
Stanovme celkový objem skleníkových plynů, který si můžeme dovolit vypustit, aniž bychom způsobili zvýšení průměrné teploty Země o více než dva stupně Celsia, což je práh, za nímž už by změna klimatu mohla být nesmírně nebezpečná.
Vydělme tento úhrn celkovým počtem obyvatel světa, čímž vypočteme, jak velký díl připadá na každého člověka.
Přidělme každé zemi kvótu emisí skleníkových plynů ve výši rovnající se součinu počtu jejích obyvatel a tohoto podílu na osobu.
Konečně nechme země, jež potřebují vyšší kvótu, aby si ji koupili od těch, kdo vypouštějí méně, než jejich kvóta povoluje.
Jen těžko lze popírat spravedlnost rozdělení schopnosti atmosféry absorbovat naše emise skleníkových plynů rovným dílem mezi všechny obyvatele planety. Proč by někdo měl mít oproti ostatním větší nárok využívat atmosféru Země?
Vedle férovosti má však tento plán i praktické výhody. Vytvořil by silnou pobídku pro rozvojové země, aby přijaly závazné kvóty, poněvadž pokud si dokáží zachovat nízké emise na hlavu, budou mít přebytek emisních práv, jež budou moci prodat průmyslovým zemím. Bohatým zemím to bude rovněž ku prospěchu, protože si budou moci zvolit kombinaci snižování emisí a nákupu emisních práv od rozvojových zemí, již budou považovat za nejvýhodnější.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The US retirement system is failing American workers. But after decades of pushing fake fixes – especially forcing people to work longer – US policymakers have an opportunity to make real progress in bolstering Americans' economic security in old age.
proposes a Grey New Deal that would boost economic security for all US workers in old age.
From a long list of criminal indictments to unfavorable voter demographics, there is plenty standing between presumptive GOP nominee Donald Trump and a second term in the White House. But a Trump victory in the November election remains a distinct possibility – and a cause for serious economic concern.
Contrary to what former US President Donald Trump would have the American public believe, no president enjoys absolute immunity from criminal prosecution. To suggest otherwise is to reject a bedrock principle of American democracy: the president is not a monarch.
explains why the US Supreme Court must reject the former president's claim to immunity from prosecution.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
Dohoda o změně klimatu, k níž v Heiligendammu došli lídři G-8, pouze nachystala scénu pro příchod skutečné debaty: jak si rozdělíme ubývající schopnost atmosféry absorbovat naše skleníkové plyny?
Předáci G-8 se dohodli, že budou usilovat o „podstatná“ snížení emisí skleníkových plynů a že věnují „seriózní úvahu“ cíli snížit tyto emise do roku 2050 na polovinu – což byl výsledek, který jako triumf přivítali německá kancléřka Angela Merkelová i britský ministerský předseda Tony Blair. Přesto dohoda nikoho nezavazuje k žádným konkrétním cílům, nejméně ze všech Spojené státy, jejichž prezident George W. Bush už nebude v úřadu, až v roce 2009 bude třeba udělat nesnadná rozhodnutí.
Oprávněně se lze ptát, proč vůbec někdo takovou vágní dohodu považuje za nějaký pokrok. Na Konferenci Organizace spojených národů o životním prostředí a rozvoji v roce 1992 v Rio de Janeiru podepsalo 189 zemí, včetně USA, Číny, Indie a všech evropských států, Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu, čímž souhlasily se stabilizací skleníkových plynů „na dostatečně nízkou úroveň, která zamezí nebezpečnému antropogennímu zásahu do klimatické soustavy.“
Patnáct let nato to ani jedna země neuskutečnila. Emise skleníkových plynů na osobu v USA, jež byly mezi velkými státy nejvyšší, už když Bush nastoupil do úřadu, vytrvale rostly. Zpráva Bushovy administrativy uniklá v březnu na veřejnost ukázala, že se očekává, že americké emise v příští dekádě porostou bezmála stejně rychle jako v dekádě předchozí. Teď máme ještě jednu dohodu na potřebě udělat to, co tytéž státy přislíbily už před 15 lety. To má být triumf?
Bude-li si chtít Bush nebo jeho nástupce zajistit, že příští kolo rozhovorů zkrachuje, bude to mít velice snadné. Při zdůvodňování svého odmítnutí podepsat Kjótský protokol Bush vždy poukazoval na skutečnost, že nezavazuje Čínu ani Indii k povinným emisním limitům. V reakci na zmínky Bushe a dalších lídrů G8, že do řešení změny klimatu je nezbytné zapojit velké rozvojové země, šéf čínského Národního rozvojového a reformního výboru Ma Kchaj prohlásil, že Čína se k žádným kvantifikovaným cílům snižování emisí nezaváže. Mluvčí indického ministra zahraničí Navtedž Sarna rovněž řekl, že by jeho vlast taková závazná omezení odmítla.
Jednají Čína a Indie nerozumně? Jejich lídři důsledně poukazují na to, že naše současné problémy jsou zapříčiněny plyny, jež v uplynulém století vypouštěly industrializované státy. To je pravda: většina z těchto plynů je stále v atmosféře a bez nich by problém nebyl ani zdaleka tak naléhavý, jak v současnosti je. Čína a Indie si nárokují právo pokračovat s industrializací a rozvojem tak jako v minulosti vyspělé země, neomezované limity emisí skleníkových plynů.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Čína, Indie a další rozvojové země mají kus pravdy – či spíše tři kusy pravdy. Zaprvé, použijeme-li pravidlo „kdo to rozbil, ten ať to spraví,“ pak vyspělé státy musí přijmout zodpovědnost za naši „rozbitou“ atmosféru, která už nedokáže absorbovat další skleníkové plyny, aniž by se změnilo světové klima. Zadruhé, i kdybychom udělali tlustou čáru za minulostí a neohlíželi se na to, kdo problém způsobil, bude stále platit, že běžný obyvatel USA je zodpovědný asi za šestkrát víc emisí skleníkových plynů než běžný Číňan a až za 18krát víc než průměrný Ind. Zatřetí, bohatší státy dokáží náklady na nápravu problému vstřebat lépe než země nepříliš majetné, aniž by způsobily vážnou újmu svým obyvatelům.
Je ovšem také pravda, že budou-li Čína a Indie nadále zvyšovat objem skleníkových plynů, jež vypouštějí, zvrátí nakonec veškerý přínos, jehož by bylo dosaženo zásadními sníženími emisí v industrializovaných státech. Letos nebo příští rok Čína předežene USA coby největšího producenta emisí skleníkových plynů na světě – samozřejmě že ne v přepočtu na hlavu, ale v celostátních číslech. Podle Fatiha Birola, hlavního ekonoma Mezinárodní energetické agentury, by za 25 let čínské emise mohly být dvojnásobkem toho, co vypustí USA, Evropa a Japonsko dohromady.
Existuje ale řešení, které je jak spravedlivé, tak praktické:
Jen těžko lze popírat spravedlnost rozdělení schopnosti atmosféry absorbovat naše emise skleníkových plynů rovným dílem mezi všechny obyvatele planety. Proč by někdo měl mít oproti ostatním větší nárok využívat atmosféru Země?
Vedle férovosti má však tento plán i praktické výhody. Vytvořil by silnou pobídku pro rozvojové země, aby přijaly závazné kvóty, poněvadž pokud si dokáží zachovat nízké emise na hlavu, budou mít přebytek emisních práv, jež budou moci prodat průmyslovým zemím. Bohatým zemím to bude rovněž ku prospěchu, protože si budou moci zvolit kombinaci snižování emisí a nákupu emisních práv od rozvojových zemí, již budou považovat za nejvýhodnější.