NEW YORK – Žena až po kotníky zahalená v černém, hlavu obepnutou šátkem anebo kompletním čádorem, v Evropě či v Severní Americe kráčí po ulici, obklopena jinými ženami v blůzkách s odkrytými zády, minisukních a kratičkých šortkách. Prochází pod obřími billboardy, na nichž další ženy umdlévají v sexuálním vytržení, skotačí v luxusním prádle nebo se jen lenivě protahují, téměř úplně nahé. Může být něco příznačnějšího pro rozpaky, které Západ pociťuje nad společenskými mravy islámu a naopak?

Ideologické bitvy se často svádějí pomocí ženských těl jako emblémů a západní islamofobie není výjimkou. Když Francie zakázala nosit ve školách šátky přes hlavu, použila hidžáb jako zástupce západních hodnot obecně, včetně patřičného postavení žen. Když byli Američané připravováni na invazi do Afghánistánu, Tálibán byl démonizován za to, že ženám upírá kosmetiku a barvu na vlasy; po svržení Tálibánu západní zpravodajci často poznamenali, že ženy sňali šátky.

Nejsme však my na Západě se svou interpretací muslimských sexuálních mravů hrubě na omylu, zejména co do významu toho, proč se mnoho muslimek zahaluje nebo nosí čádor? A nejsme slepí ke svým vlastním známkám útisku žen a vlády nad nimi?

Západ si zahalování vysvětluje jako represi žen a potlačování jejich sexuality. Když jsem ale navštívila muslimské země a byla jsem v muslimských domácnostech pozvána k diskusi v ryze ženském prostředí, zjistila jsem, že přístup muslimů ke vzhledu žen a sexualitě nevychází z represe, ale ze silného smyslu pro rozdíl mezi veřejným a soukromým, pro to, co náleží Bohu a co náleží vlastnímu manželovi. Nejde o to, že by islám potlačoval sexualitu, nýbrž že ztělesňuje silně vyvinutý smysl pro její vhodné směřování – ke sňatku, k vazbám, jež zachovávají rodinný život, a poutu, které vytváří domov.

Mimo zdi obvyklých muslimských domácností, které jsem navštívila v Maroku, Jordánsku a Egyptě, bylo vše samá ostýchavost a uzavřenost. Uvnitř domovů ale měly ženy zájem o půvab, svůdnost a rozkoš stejně jako ženy všude jinde na světě.

Doma, v prostředí manželské intimity, se vyskytovalo hojně luxusního prádla, elegantní módy a přípravků k péči o pleť. Svatební videa, jež jsem viděla, se smyslnými tanci, které se nevěsta učí jako součást kouzla skvělé manželky a které hrdě předvádí svému manželovi, mi předvedla, že smyslnost není muslimským ženám cizí. Spíš jde o to, že rozkoš a sexualita, mužská i ženská, se nemají promiskuitně – a eventuálně ničivě – dávat na odiv ostatním.

Vskutku, mnohé muslimky, s nimiž jsem hovořila, se necítily čádorem či šátkem zotročené. Právě naopak, cítily se osvobozené od dotěrného, nízce sexualizujícího západního zírání, proměňujícího ženu ve zboží. Nejedna z žen řekla něco v tomto smyslu: „Když si obleču západní šaty, muži na mě civí, proměňují mě v předmět nebo se já sama neustále poměřuji se standardy modelek z časopisů, jimž je těžké dostát – obzvlášť těžké to je, když člověk stárne, nehledě na to, jak únavné je být neustále jako ve výloze. Když si obleču svůj šátek nebo čádor, lidé ke mně přistupují jako k osobě, ne předmětu; cítím, že jsem respektována.“ Není to sice vyjádřeno v tradiční soustavě západních feministických pojmů, ale zřetelně se jedná o západní feministické pocity.

Zažila jsem to sama. V Maroku jsem si na výlet do bazaru oblékla šalvar kamíz a šátek přes hlavu. Jistě, část vřelosti, s níž jsem se setkala, plynula zřejmě z novoty pohledu na takto oděnou ženu ze Západu; ale když jsem se po bazaru pohybovala – křivka ňader zakrytá, obrys nohou nezřetelný a kolem hlavy mi nepoletovaly dlouhé vlasy –, zažila jsem nový pocit klidu a vyrovnanosti. Ano, v jistých ohledech jsem se cítila svobodná.

Muslimky navíc nejsou samy. Západní křesťanská tradice líčí sexualitu, dokonce i manželskou sexualitu, jako hříšnou. Islám ani judaismus tuto roztržku mezi duchem a tělem nikdy neměly. V obou kulturách se sexualita vlévá do manželství a rodinný život se pokládá za zdroj nesmírného požehnání, posvěceného Bohem.

To může vysvětlovat, nejen proč muslimky i ortodoxní židovky popisují pocit osvobození, který jim dává prostý oděv a zakryté vlasy, ale také proč vyjadřují mnohem vyšší míru smyslné rozkoše v manželském životě, než je běžné na Západě. Když se sexualita drží v soukromí a řídí se pravidly považovanými za posvátné – a když manžel nevidí svou ženu (ani jiné ženy) celý den polonahou – lze pocítit obrovskou sílu a vášeň, jakmile žena v posvátnosti domova šátek nebo čádor sejme.

Mezi zdravými mladými muži na Západě, kteří vyrostou na pornografii a sexuálních výjevech na každém rohu ulice, se epidemicky šíří snížené libido, takže si lze snadno představit moc, kterou si sexualita zachovává v umírněnější kultuře. A stojí za to pochopit, jaké pozitivní prožitky mohou ženy – a muži – mít v kulturách, kde se sexualita řídí konzervativnějším územ.

Nechci zavrhovat řadu vůdkyň v muslimském světě, které zahalování považují za způsob ovládání žen. Všechno záleží na možnosti volby. Lidé na Západě by si ale měli uvědomit, že když se nějaká žena ve Francii nebo Británii rozhodně nosit závoj, nejde nutně o projev útlaku. A ještě důležitější je, že až se vy sama rozhodnete pro minisukni a blůzku s odkrytými zády – v západní kultuře, kde ženy nemohou svobodně zestárnout, být respektovány jako matky, pracovnice či duchovní osobnosti a kašlat na výkřiky módy –, vyplatí se o skutečném významu ženské svobody přemýšlet v jemnějších nuancích.

Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč