Nad budoucností Afghánistánu visí otazník, neboť jeho slabá národní vláda zápasí o udržení podpory a legitimity tváří v tvář šířícímu se povstání, warlordům, heroinovému trhu a zklamanému obyvatelstvu. Podél oblouku sahajícího od Afghánistánu po východní Afriku se dnes rozrůstá násilí v Iráku, Libanonu, Somálsku a dále až do súdánského regionu Dárfúr.

Politici, generálové, ba i diplomaté všude hovoří o vojenských strategiích a manévrech, ale všude je zapotřebí něčeho úplně jiného. Stabilita přijde, jedině až budou existovat ekonomické příležitosti a bobtnající generace mladých mužů místo snahy hledat štěstí ve válce najde zaměstnání a uživí rodiny.

Znovu a znovu jsme svědky toho, že zahraniční armáda, ať NATO v Afghánistánu, americká armáda v Iráku, izraelská v okupované Palestině či etiopská v Somálsku, může sice zvítězit v určité bitvě, ba dokonce vyhrát válku, ale nikdy nezajistí mír. Mír tkví v důstojnosti a naději do budoucnosti. Vojenská okupace podlamuje důstojnost a zoufalá chudoba a ekonomický chaos podkopávají naději. Míru lze dosáhnout jedině stažením zahraničních vojsk a zajištěním pracovních míst, produktivních farem a továren, turismu, zdravotní péče a škol. Bez nich se vojenské vítězství a okupace rychle mění v trosky.

Vláda Spojených států vůči těmto faktům projevila slepotu, ale i mezinárodní společenství zůstává špatně vybavené na pomoc s obnovou míru ve zbídačených zemích po skončení konfliktu. Opakovaně dochází k roztříštění křehkého míru kvůli nedostatku ekonomické návaznosti. Navzdory velkolepým příslibům zahraniční pomoci, hospodářské rekonstrukce a rozvoje v Afghánistánu, Iráku, Libanonu i dalších místech je skutečná historie mezinárodní pomoci při poválečné obnově hluboce nedostatečná.

Je bolestné, jak důvěrně už tento scénář známe. Skončí válka. Svolá se mezinárodní konference dárců. Vyhlásí se závazky ve výši miliard dolarů. Usměvavá nová hlava státu laskavě poděkuje mezinárodnímu společenství, včetně okupační moci. Uběhnou měsíce. Z Washingtonu začnou přijíždět týmy Světové banky.

Samotná obnova a zotavení se ovšem zpožďují, snad až o celé roky. Firmy z USA a Evropy, které jsou zadobře s politiky, ale nemají naprosto žádné povědomí o místních poměrech, promrhají čas, prostředky určené k pomoci i příležitosti. Uběhnou dva tři roky. Velkolepá prohlášení se proměňují ve stoh zastaralých studií Světové banky. Uchytí se vzájemné obviňování, okupační armáda zůstává a nové povstání se šíří.

K tomuto neřádu přispívá mnoho faktorů, z nichž první je šokující neschopnost USA, Evropy i mezinárodních organizací porozumět věcem z perspektivy chudých a vysídlených lidí. Jejich neschopnost vcítit se je odsouzeníhodná, ale jsou tu i koncepční problémy. Mezinárodní agentury, které se podílejí na rekonstrukci po skončení konfliktu, zatím ještě nepochopily, jak v nízkopříjmovém prostředí nově anebo opětovně nastartovat hospodářský rozvoj.

Je potřeba rozlišovat čtyři různé fáze vnější pomoci směřující k ukončení konfliktu. V první fázi, během samotné války, je zapotřebí humanitární pomoci, která se zaměřuje na potraviny, vodu, nouzové léky a uprchlické tábory. Ve druhé fázi, na konci války, zůstává pomoc převážně humanitární, ale obrací se k vyhnaným lidem, kteří se navracejí domů, a k propuštěným vojákům. Ve třetí fázi, která trvá tři až pět let, pomoc podporuje první etapu poválečného hospodářského rozvoje, včetně obnovy škol, klinik, farem, továren a přístavů. Ve čtvrté fázi, která může trvat celou generaci nebo i déle, je pomoc směřována k dlouhodobým investicím a posilování institucí, jako jsou soudy.

Mezinárodní společenství, a jmenovitě USA, si ve třetí fázi počíná úděsně. Jakmile konflikt skončí, rozvojové agentury se zdají být ochromené. Místo aby posílaly pomoc, vysílají studijní skupiny. Při přechodu od humanitární pomoci ke skutečnému hospodářskému rozvoji často dochází k několikaleté prodlevě. Když už pomoc nakonec přichází, nejednou je příliš pozdě: válka se znovu rozhořela.

Ve skutečnosti je možné hospodářský rozvoj znovu nastartovat prostřednictvím cílených „rychle účinných“ iniciativ. Poněvadž ekonomiky většiny zbídačených postkonfliktních zemí se zakládají na zemědělství, zásadní je oživit produkci farem. Chudí zemědělci by měli dostat bezplatná balení osiva, hnojiva a nízkonákladové vybavení (například čerpadla k zavlažování). Když je taková pomoc rychle dostupná, bývalí vojáci se vrátí na své usedlosti a do začátku první vegetační doby po skončení bojů si mohou zařídit živobytí. Tento typ pomoci nevyžaduje dlouhé studie, nýbrž rychlé jednání.

Obdobná rychle účinná opatření by se měla zavádět pro potlačování nemocí. Malé vesnické kliniky lze vystavět nebo přebudovat velice rychle, během prvního mírového roku. V odlehlých venkovských oblastech bez napojení na elektrickou síť mohou elektřinu poskytovat solární panely a větrné turbíny. Nezávadnou pitnou vodu lze zajistit vybudováním studní a vodojemů.

Tyto a další podobné snahy mohou představovat rozdíl mezi hladomorem a potravinovou bezpečností, epidemickou chorobou a zdravím, příjmem a naprostou bídou a, což je nejdůležitější, mezi nadějí a zoufalstvím. Přesto se období, kdy se příležitost nabízí, rychle uzavírá.

Hospodářský rozvoj s rychlým účinkem je přesně tím, co je nyní zapotřebí, máme-li napomoci ukončit děsivé násilí a utrpení v Dárfúru. Sankce, hrozby a mírové sbory jsou jen krátkodobá opatření, zatímco skutečný pokrok v boji proti tamní krajní chudobě jen nejen dosažitelný, ale také je něčím, na čem se vláda a rebelové mohou dohodnout. Totéž platí pro Somálsko.

Období, které skýtá příležitost, však v těchto i v dalších postkonfliktních regionech rychle končí. Naděje na vytvoření podmínek pro dlouhodobý mír existuje, jedině pokud se provedou rychlá a smysluplná opatření k boji proti hladu, chudobě a nemocem.