Zdá se, že jaderné ambice Severní Koreje alespoň prozatím pohasly. Šestistranné rozhovory konečně zaznamenaly úspěch – zjevně se tak stalo díky pevnému odporu Číny k nuklearizaci severovýchodní Asie. Pod záštitou šestistranného deštníku dokonce Spojené státy a Severní Korea absolvovaly bilaterální rozhovory, po nichž severokorejský vůdce Kim Čong-il dlouho toužil.

Severovýchodní Asie je tedy dočasně klidnější a méně nestabilní, než tomu bylo po téměř dvě desetiletí. Přesto zůstává potenciálním ohniskem sporů.

Během uplynulého napjatého období začala stále sebejistější Jižní Korea rýsovat kurz nezávisle na svém americkém ochránci. V listopadu 2005 obvinila Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) jihokorejskou vládu z obohacení malého množství uranu – na úroveň blížící se hranici, za níž by se dal použít do atomové zbraně. Vláda to však popřela s tvrzením, že tyto experimenty provedli bez jejího vědomí výzkumní pracovníci „z vědeckého zájmu“.

Vyvíjející se zahraniční politika Jižní Koreje může zahrnovat také těsnější přimknutí se k Číně, neboť korejští nacionalisté se shodují s Číňany v odporu vůči nárokům znesvářeného Japonska na potenciální uhlovodíková ložiska ve Východočínském a Japonském moři. Nové generace Jihokorejců, kteří nemají žádné osobní vzpomínky na válku v Koreji – a pravděpodobně o ni jeví jen povrchní zájem – zjevně nesou nelibě to, co pokládají za podkopávání jihokorejské „sluneční politiky“ vůči Severní Koreji ze strany Spojených států.

Pro Japonsko jsou raketové kapacity Severní Koreje nejbezprostřednější obavou. Zásadní přehodnocení své obranné politiky, které Japonsko nedávno provedlo, znovu potvrzuje, že se tato země bude i nadále stavět proti tomu, aby její nejbližší sousedé disponovali jadernými zbraněmi. Samotné Japonsko přitom již dnes samozřejmě vládne jak jadernými technologiemi, tak i raketami na pevná paliva. Jádrem obranné strategie Japonska nicméně zůstávají těsné styky s USA, nikoliv vojenská soběstačnost.

Celkově vzato by se mohlo zdát, že klidnější situace v severovýchodní Asii je příliš křehkou základnou pro vytváření dlouhodobého míru a prosperity v regionu. Základní poučení ze západní Evropy, jejíž největší mocnosti Francie a Německo svedly za 70 let tři velké války, ovšem zní, že jediným trvalým řešením konfliktu je začlenění sousedních zemí do hustých sítí hospodářských, politických a bezpečnostních vztahů a také do regionálních institucí, které slouží jejich společným zájmům.

Tvůrci dnešní sjednocené Evropy samozřejmě nezačali voláním po zrušení národní suverenity. Robert Schuman ostatně kdysi prohlásil, že „Evropa nebude vybudována za den ani jako součást nějakého všeobecného modelu. Bude vybudována prostřednictvím praktických úspěchů, které poprvé vytvoří pocit společného cíle.“

To, z čeho se nakonec stala Evropská unie, tedy začalo nenápadně, totiž integrací francouzského a německého průmyslu, které byly nejpříměji spojeny s válečnou produkcí – s uhlím a ocelí. Teprve s postupem hospodářské integrace došlo k prvním vážným snahám o integraci politickou.

Také v dnešní východní Asii přiživuje integraci trh. Dnes, kdy je 10 států jihovýchodní Asie sdruženo v organizaci ASEAN – a vyhlašuje chartu ASEAN –, kráčí rychle kupředu koncept Východoasijského hospodářského sdružení (EAEG), který by zahrnoval členy ASEAN, Čínu, Japonsko a (pravděpodobně sjednocenou a bezjadernou) Koreu.

Úvodní fáze této velkolepé ambice, totiž vytvoření oblasti volného obchodu (FTA) mezi ASEAN a Čínou, začala v roce 2004 a do roku 2010 by měla být završena. Současně s tím se jedná o FTA zahrnující ASEAN, Japonsko a také Jižní Koreu. Od roku 2005 projevuje zájem o podobné ujednání s ASEAN-10 rovněž Indie.

Severovýchodní Asie však jako jediná asijská oblast žádnou regionální organizaci nemá. Proto potřebuje dohodu mocností, aby si udržela křehkou stabilitu. Severní a Jižní Korea musí z vlastní iniciativy začít pracovat na usmíření a budování komunit, stejně jako to v roce 1952 učinily Francie a Německo. Ekonomika musí i tentokrát převládnout nad politikou a na 38. rovnoběžce se musí zintenzivnit obchod, investice, turistický ruch a přenos technologií.

Nástroje pro vytvoření širší asijsko-tichomořské hospodářské komunity jsou již k dispozici a jejich úvodním produktem je Fórum o asijsko-tichomořské hospodářské spolupráci (APEC), jehož konečným cílem je naplnění požadavku na trvalý mír a bezpečnost. V příštím desetiletí musí naši státníci vyměnit „Pax Americana“, který prosazoval stabilitu v asijsko-tichomořském regionu, za „Pax Asia-Pacifica“, v jehož rámci budou velké země a subregionální bloky přispívat a podílet se na udržování asijsko-tichomořské bezpečnosti tváří v tvář našim společným geopolitickým hrozbám. Mezi tyto hrozby patří mezinárodní terorismus, šíření jaderných zbraní, nestabilita plynoucí z arabsko-izraelského konfliktu a války v Iráku i slabost Organizace spojených národů.

Jakožto regionální sousedé a partneři bychom měli využít souběhu zájmů, které sdílejí USA, Japonsko, Čína, Indie, Rusko, ASEAN, Kanada, sjednocená Korea bez jaderných zbraní, Pákistán, Austrálie-Nový Zéland a další – stejně jako Západoevropané využili během studené války patu mezi USA a Sovětským Svazem ke konsolidaci a rozšíření EU.

Přetížená americká armáda představuje nenapadnutelný argument ve prospěch hluboké restrukturalizace asijsko-pacifické bezpečnosti. Transpacifický mír však musí být založen nikoliv na rovnováze sil, nýbrž na rovnováze vzájemného přínosu. To bude očividně zahrnovat i sdílení nákladů všemi státy v asijsko-tichomořském regionu a kooperativní porozumění mezi nejvlivnějšími a nejmocnějšími zeměmi v naší části světa – USA, Japonskem, Čínou a Jižní Koreou.