HAIFA – Izraelci proslulí svou neuctivostí mají sklon nazývat své vedoucí představitele křestním jménem nebo přezdívkou z dětství. Nenechte se však mýlit: Cipi (Cipora) Livniová žádné blízké přátele nemá. Její suchý styl, osobní odtažitost a nucené úsměvy z ní činí poněkud netypickou Izraelku. Možná však dnes země potřebuje právě to: atypického Izraelce za kormidlem.

V nedávných volbách předsedy strany Vpřed (Kadima) Livniová jen o vlas porazila svého soupeře Šaula Mofaze. Jejího předchůdce Ehuda Olmerta, jenž čelí lavině obvinění z korupce a nemá daleko k odstoupení, lze stěží pokládat za její nejlepší vklad do budoucna. Mimo úzké stranické mantinely však byly výzkumy veřejného mínění mimořádně laskavé: velká většina celé izraelské společnosti si v čele přeje právě Livniovou. Je to už docela dlouho, co si některý představitel státu získal tak velkou úctu. Podaří-li se Livniové přebudovat Olmertovu koalici a stát se příští premiérkou Izraele, bude mít doma i v zahraničí znamenitý počáteční kredit.

Důvodem je skutečnost, že Livniová je dokonalým zosobněním „izraelského středu“. Pochází ze srdce úspěšné a umírněné občanské společnosti, kterou obklopují extremismus a vášně.

Navzdory krátkému působení v izraelské tajné službě Mosad zůstává Livniová v militarizovaném izraelském prostředí jednoznačnou civilistkou. Vzhledem k přijatelným bezpečnostním podmínkám by se jí mohlo podařit vyvést Izrael z války k míru. Představuje občanské hodnoty, které jsou mnoha příslušníkům „izraelského středu“ společné už od doby, kdy je Theodore Herzl poprvé písemně formuloval: židovský stát musí být do morku kostí moderní a demokratický. Rabíny a vojenské představitele by měl při vší úctě držet v patřičných mezích. Patří do světa národů a měl by vážně usilovat o mír s arabskými sousedy a rovnost pro všechny občany.

Obrovský střed izraelského politického spektra je dnes v podstatě herzlovský. O nacionalistické fantazírování ani náboženskou mystiku nejevíme zájem – jednoduše chceme žít bezpečně, a je-li to vůbec možné, pak vedle stabilní a mírumilovné Palestiny.

Prozatím však izraelský střed vede svůj podnětný a blahobytný život po boku pestrého vzorku muslimských a židovských fanatiků, z nichž mnohé financují peníze vybrané právě na daních umírněného středu. Sama Livniová – podobně jako další bývalí členové Likudu včetně jejího učitele Ariela Šarona – dokázala číst mapu s chladnou hlavou. Vzdala se snu o velkém Izraeli a dala přednost řešení založenému na existenci dvou států. Usedne-li do premiérského křesla, může se její funkční období stát nejen příležitostí, ale možná i poslední nadějí prosadit takové urovnání, jaké bude pro budoucnost regionu nejmenším zlem.

Navíc je Livniová tak čistá, jak jen politik může být. Její právní vzdělání a předchozí zkušenosti ve funkci ministryně spravedlnosti jen podtrhují misi, kterou si sama vytyčila: stabilizovat izraelskou vládu a vyčistit všechny korupční skvrny včetně těch, které jsou spojovány s Olmertem a Šaronem. Výtečné izraelské soudnictví se může spolehnout na její plnou podporu. Livniová je navíc skromná žena – sice ne tak asketická jako Menachem Begin a David Ben Gurion, ale mnohem neokázalejší než poslední čtyři premiéři, což byli vesměs muži s robustními egy a velkými výlohami.

Livniová je vybíravou a nesentimentální mírotvorkyní. Jako ministryně zahraničí zjevně nedůvěřovala mírovým signálům Sýrie, ale zachovala si otevřená vrátka k vyjednávání s předsedou Palestinské samosprávy Mahmúdem Abbásem. Nepůsobí „příjemně“, její řečnický projev má sklony být fádní a neinspirativní a její angličtina není nikterak skvělá. Hebrejština ostatně také ne. Na jejích lingvistických schopnostech však podobně jako na jejím pohlaví momentálně nezáleží, což je osvěžující zpráva.

Má velmi daleko k levicovým apologetům a zapřisáhle věří v základní právo Izraele na existenci. Zároveň je však připravena uzavírat obchody s pragmatickými Palestinci a nabídnout jim úplnou suverenitu výměnou za úplný mír. Neumožní repatriaci Palestinců přímo do Izraele (pod kontroverzním heslem „práva na návrat“), ale území pro ni není svaté. Kromě toho nabízí Židům i Arabům jistou naději, otevřený obzor a zdrženlivou racionalitu.

Je to Izrael, který možná nepoznáváte, zvláště pokud jsou vaším oknem do světa elektronická média. Skutečnost, že je Livniová žena, je na živoucím izraelském tržišti ideologických debat takřka nepodstatná. Izrael koneckonců nejsou Spojené státy a pohlaví tu nikdy nemůže fungovat jako jediná charakteristika člověka.

Stane-li se nicméně Livniová za několik týdnů izraelskou premiérkou, bude Izrael první zemí na světě, kde nejvyšší funkce ve všech třech složkách státní moci zastávají ženy. Livniová se totiž připojí k hlavě zákonodárného sboru, předsedkyni Knesetu Dalii Icikové, a k nejvyšší představitelce soudní moci, předsedkyni Nejvyššího soudu Dorit Bejnišové – na válčící stát, kde se na politiku dávají bývalí generálové a který kolem sebe vrhá machistický veřejný obraz, to není špatné.

Myšlenkové založení Livniové sice zformoval izraelský střed, ale působí zde i řada dalších sil. Livniová může selhat hned v několika směrech. Nepodaří-li se jí sestavit koalici, odebere se Izrael k volebním urnám, což by pravděpodobně vedlo ke vzniku koalice s účastí náboženské pravice. A i když Livniová vytrvá, může si vylámat zuby na stejných jablcích sváru, která jejím předchůdcům zabránila v dosažení bezpečnosti a míru.

Vzhledem k její dosavadní bilanci si však Livniová bohatě zaslouží šanci to zkusit.