Každoroční Světové ekonomické fórum je právem vnímáno jako globální „barometr“. Ani krásné slunečné počasí, které v těchto dnech v Davosu vládne, však nemůže uniknout stínům finanční krize, která zasáhla svět a navodila v letošním setkání chmurnou a sklíčenou atmosféru. Hrdé motto fóra „Zavázáni zlepšit svět“ se dnes více než kdykoliv dříve jeví jako odtržené od reality. Davosu 2008 totiž nedominuje sebedůvěra, nýbrž pocit neschopnosti, ne-li přímo úžasu z rostoucí složitosti světa.

Ve skutečnosti není Davos ani tak barometrem, jenž nám pomáhá pochopit hluboké trendy utvářející svět, jako spíše zrcadlem, které odráží módní myšlenky, obavy a možná i klevety. Z formálních debat a neformálního klábosení s dalšími členy účastníků Davosu si člověk může udělat představu, koho americký establishment upřednostňuje v příštích prezidentských volbách (Hillary Clintonovou), získá prognózy výsledků nadcházejícího irského referenda o „zjednodušené“ ústavě (bude to velmi těsné) a udělá si obrázek o mezinárodním image francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho (není dobré).

Na tohle sice nepotřebujete jezdit do Davosu, ale ve švýcarských horách získají tyto myšlenky auru legitimity – nazvěme to efektem „V Davosu mi říkali…“ –, která vysvětluje, proč se sem političtí i ekonomičtí analytici a komentátoři neustále vracejí navzdory faktu, že fórum je kombinací pompéznosti a intelektuální vyprázdněnosti. Význační lidé, kteří tudy procházejí, dostanou příležitost pouze k útržkovitým heslům, rozvinutým myšlenkám.

Pokud jde o přední podnikatele, navzdory značným poplatkům, které musí uhradit, aby se stali členy „davoské rodiny“, se sem vracejí i oni, protože fórum pro ně v konečném důsledku představuje investici, která šetří čas i peníze. Kde jinde na světě se mohou na jednom místě setkat s tolika potenciálními partnery či zákazníky, včetně hlav států s rozvíjejícími se ekonomikami?

Nebezpečí Davosu se samozřejmě skrývá právě v tomto koncentrovaném smísení debatních kroužků a reálného světa politiky a obchodu. Z podobných setkání přirozeně prýští konformismus a vytváří svět, v němž mají všichni sklon uvažovat podobně, jako by vskutku globální komunita mohla vytvořit i globální způsob uvažování, přestože se například postoje k řešení současné finanční krize liší.

Módnost letošního Davosu se projevuje v názoru, že krize odráží dva hluboké globální trendy – mimo jiné i klesající vliv Spojených států. Po válce v Iráku a pomalé reakci Bushovy administrativy na hurikán Katrina je krize kolem špatných amerických hypoték vnímána jako prosté urychlení nezadržitelného vzestupu Asie a přesunu od unipolárního světa k multipolárnímu, přestože rozsáhlejší finanční krize úplně stejně postihne také růst v Asii.

Pro země jako Čína a Indie je snížení růstu z 8% na 5% téměř totéž co pro Západ recese. Když včera Amerika kýchla, svět se nachladil. A když dnes Amerika dostala zápal plic, může Asie pouze kýchnout?

Druhým trendem zdůrazňovaným v Davosu je návrat státu. V posledním čísle časopisu Foreign Affairs si zakladatel a prezident fóra Klaus Schwab klade otázku: „Jak může byznys pomoci zachránit svět?“ V době, kdy se nad hlavami účastníků Davosu vznáší jako Damoklův meč finanční krize, však zní otázka jinak: „Mohou státy a mezinárodní instituce zachránit byznys?“

Návratu státu, i kdyby se projevoval jen v moci Evropské komise udělovat sankce Microsoftu, mají všichni plná ústa. Tento návrat přitom dál prohlubuje sílící skepsi vůči trhu a nakažlivé a nebezpečné chamtivosti jeho klíčových aktérů.

Potvrdí-li tento trend realita, mohl by znamenat konec toho, zač se Davos zasazuje: otevřeného, globálního a průhledného světa. Je však svět připraven na návrat k protekcionistickým politikám a nacionalistickým reflexům? Bude skutečnost, že dnešní svoboda a průhlednost vedly k nežádoucím výsledkům, znamenat návrat k omezení pohybu zboží, lidí a kapitálu?

V letošním Davosu ustoupily obrovské naděje obrovským obavám. Jak může člověk předstírat, že pracuje na změně světa, když už tomuto světu nerozumí?