Každoroční Světové ekonomické fórum je právem vnímáno jako globální „barometr“. Ani krásné slunečné počasí, které v těchto dnech v Davosu vládne, však nemůže uniknout stínům finanční krize, která zasáhla svět a navodila v letošním setkání chmurnou a sklíčenou atmosféru. Hrdé motto fóra „Zavázáni zlepšit svět“ se dnes více než kdykoliv dříve jeví jako odtržené od reality. Davosu 2008 totiž nedominuje sebedůvěra, nýbrž pocit neschopnosti, ne-li přímo úžasu z rostoucí složitosti světa.
Ve skutečnosti není Davos ani tak barometrem, jenž nám pomáhá pochopit hluboké trendy utvářející svět, jako spíše zrcadlem, které odráží módní myšlenky, obavy a možná i klevety. Z formálních debat a neformálního klábosení s dalšími členy účastníků Davosu si člověk může udělat představu, koho americký establishment upřednostňuje v příštích prezidentských volbách (Hillary Clintonovou), získá prognózy výsledků nadcházejícího irského referenda o „zjednodušené“ ústavě (bude to velmi těsné) a udělá si obrázek o mezinárodním image francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho (není dobré).
Na tohle sice nepotřebujete jezdit do Davosu, ale ve švýcarských horách získají tyto myšlenky auru legitimity – nazvěme to efektem „V Davosu mi říkali…“ –, která vysvětluje, proč se sem političtí i ekonomičtí analytici a komentátoři neustále vracejí navzdory faktu, že fórum je kombinací pompéznosti a intelektuální vyprázdněnosti. Význační lidé, kteří tudy procházejí, dostanou příležitost pouze k útržkovitým heslům, rozvinutým myšlenkám.
Každoroční Světové ekonomické fórum je právem vnímáno jako globální „barometr“. Ani krásné slunečné počasí, které v těchto dnech v Davosu vládne, však nemůže uniknout stínům finanční krize, která zasáhla svět a navodila v letošním setkání chmurnou a sklíčenou atmosféru. Hrdé motto fóra „Zavázáni zlepšit svět“ se dnes více než kdykoliv dříve jeví jako odtržené od reality. Davosu 2008 totiž nedominuje sebedůvěra, nýbrž pocit neschopnosti, ne-li přímo úžasu z rostoucí složitosti světa.
Ve skutečnosti není Davos ani tak barometrem, jenž nám pomáhá pochopit hluboké trendy utvářející svět, jako spíše zrcadlem, které odráží módní myšlenky, obavy a možná i klevety. Z formálních debat a neformálního klábosení s dalšími členy účastníků Davosu si člověk může udělat představu, koho americký establishment upřednostňuje v příštích prezidentských volbách (Hillary Clintonovou), získá prognózy výsledků nadcházejícího irského referenda o „zjednodušené“ ústavě (bude to velmi těsné) a udělá si obrázek o mezinárodním image francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho (není dobré).
Na tohle sice nepotřebujete jezdit do Davosu, ale ve švýcarských horách získají tyto myšlenky auru legitimity – nazvěme to efektem „V Davosu mi říkali…“ –, která vysvětluje, proč se sem političtí i ekonomičtí analytici a komentátoři neustále vracejí navzdory faktu, že fórum je kombinací pompéznosti a intelektuální vyprázdněnosti. Význační lidé, kteří tudy procházejí, dostanou příležitost pouze k útržkovitým heslům, rozvinutým myšlenkám.