LONDÝN – Bývalý britský ministerský předseda Tony Blair má mnoho kladných rysů, včetně obrovského šarmu. Bude potřebovat všechny své dovednosti, aby se vypořádal s matoucí škálou globálních úkolů, jež na sebe vzal od doby, kdy jej jeho zarputilý nástupce Gordon Brown vyzul z úřadu. Jeho prvním denním zaměstnáním po kormidlování Británie bylo vnášení míru na Střední východ prostřednictvím zřízení správních institucí palestinského státu.

Od té doby se Blair stal poradcem bank (jimž je dnes opravdu každá rada drahá), cestuje po světě na podporu rozumných politických strategií ve věci globálního oteplování a změny klimatu, založil nadaci, která má přispět k přemostění propastí mezi různými vírami, a bude přednášet o náboženství na Yaleově univerzitě v USA. Teď už zbývá jen postarat se o to, aby se na anglické národní fotbalové a kriketové mužstvo opět usmálo štěstí. Na to by si snad ještě mohl vyšetřit čas o víkendech.

Blair ale nedávno pronesl přínosný komentář k Palestině a Izraeli, který si zaslouží seriózní přijetí. Během dlouhých let této krvavé tragédie jsme se snažili krůček za krůčkem postupovat k usmíření buď prostřednictvím opatření k budování důvěry, anebo – v případě dávno nefunkční „cestovní mapy“ –naléháním na obě strany, aby dělaly paralelní kroky směrem k dohodě. Někteří pozorovatelé, zejména střízliví izraelští bojovníci za mír, navrhli ale jiný přístup.

Nelze uspět, říkají, budeme-li k cíli zvolna hopsat a kličkovat. Místo toho je třeba udělat skok rovnou ke konečné dohodě. A protože obě zúčastněné strany k souhlasu s takovým postupem nepřesvědčíte, bude zapotřebí si jej vynutit zvenčí.

Tato ambiciózní meta se ale snadněji popisuje, než dosahuje. Třebaže izraelské veřejné mínění obvykle činí dojem, že co do směřování k míru své politické lídry dalece předbíhá, je těžké si představit, že by bylo možné je v jednání přeskočit. Je zapotřebí politiky postrčit a pohnout k úspěšnému vyjednávání.

Co by znamenal přímý přechod k palestinské státnosti?

Lze předpokládat, že Blair Palestincům nenavrhuje vytvoření státu před dosažením dohody o definitivních hranicích. Palestinský stát nemůže vzniknout, aniž by se hledalo řešení osad na Západním břehu. Pokud mi nevěříte, stačí Západní břeh navštívit a podívat se například, jak navrhovaný izraelský rozvoj předměstí východního Jeruzaléma vráží klín do nitra palestinského území směrem k Mrtvému moři. Jak chcete mít životaschopný stát prošpikovaný ohradami, vojenskými silnicemi a ostnatým drátem?

Palestinský stát by každopádně měl vzniknout dle hranic z roku 1967 (upravených vyjednáváním). Míroví aktivisté z obou stran tento úkol vyřešili v Ženevské dohodě. Jásir Arafat a Ehud Barak byli před osmi lety v Camp Davidu už blízko.

Dále platí, že palestinský stát nejenže by zahrnoval Západní břeh a Gazu, ale zřejmě by také musel vyjít vstříc nejdůležitějším politickým stranám v každé oblasti. Pokusy zničit Hamás – politicky i fyzicky – se neosvědčily a osvědčit nemohly. Američané a Evropané udělali obrovskou chybu, když se spikli, aby rozložili vládu národní jednoty složenou z Fatahu a Hamásu, která vznikla do velké míry díky diplomacii Saúdské Arábie a dalších zemí Arabské ligy.

Doufám, že Blair právě tohle říká svým americkým přátelům. Jeho největším úspěchem byla mírová dohoda v Severní Irsku. Tento historický triumf závisel na přizvání politiků strany Sinn Féin, vůdců irského republikánského hnutí, jež bylo v mnoha případech nemožné odlišit od IRA, která v honbě za svými politickými cíli odpalovala bomby a střílela a mrzačila civilisty.

Proč by to, co se osvědčilo v Severním Irsku, ba k čemu Británii přiměly Spojené státy, mělo být na Středním východě nemyslitelné? Proviňujeme se my na Západě znovu dvojím metrem?

Hnusí se mi každý teroristický čin, ať provedený Hamásem či kýmkoli jiným. Měl jsem přátele, jež teroristé zavraždili. Odkdy jsou ale názorové a morální denunciace adekvátními složkami politiky? A kdy se osvědčila nepřiměřená reakce na terorismus?

Třetí výzvou při zakládání palestinského státu je vybudovat instituce státnosti: nemocnice, přístavy, letiště, silnice, soudy, policejní stanice, daňové úřady a státní archivy. Když jsem byl evropským komisařem, poskytli jsme na tyto věci finance z peněz evropských plátců daně. Pak jsme sledovali, jak je izraelská reakce na druhou intifádu systematicky demoluje.

Čím k uchování izraelské bezpečnosti přispělo ničení řidičských oprávnění v Palestině? Čím přispělo rozrývání vzletových a přistávacích drah, klučení olivovníků a zanášení studní?

Palestinský stát bude třeba vybudovat zdola nahoru. A co bude vybudováno, nemělo by se ničit.

Chci zažít – a jsem si jistý, že Blair taktéž – mírový palestinský stát v sousedství bezpečného Izraele v regionu sjednoceném prosperitou a stabilitou. Možná že Blair přišel na to, jak toho dosáhnout. Měl by si ale mezi schůzemi správních rad, přednáškami a pózováním pro fotografy najít čas na rozbor důsledků takového přístupu.