Ať už John Kerry učiní v případě svého listopadového zvolení prezidentem Spojených států v otázce latinské Ameriky cokoliv, tyto volby mohou ve vztazích USA a latinské Ameriky iniciovat moře změn - a to i v případě znovuzvolení George W. Bushe, či možná právě tehdy. Kerry nikdy neprojevoval o tuto oblast velký zájem, zatímco Bush ji po teroristických útocích z 11. září do značné míry ignoroval. Nepravděpodobnost posunu ve vzájemných vztazích ho však nečiní o nic méně nezbytným.

Potřeba změny v politice Spojených států vůči zbytku západní polokoule je dvojí. Za prvé, nikdy v poslední době nepanovaly v latinské Americe tak silné a hluboké protiamerické sentimenty. Jeden výzkum veřejného mínění za druhým ukazuje, že Latinoameričané zaujímají vůči USA nejnegativnější postoj od šedesátých let. Na rozdíl od této éry není nevraživost obyvatelstva tentokrát motivována akcemi Spojených států v latinské Americe nebo vůči ní; dnešní antiamerikanismus přesto značně komplikuje život demokratickým vůdcům na západní polokouli i Spojeným státům samotným.

Za druhé, což je ještě důležitější, podstatné sporné otázky mezi USA a latinskou Amerikou se vyhrocují. Samy od sebe nezmizí a neúspěch při jejich řešení je pravděpodobně ještě zhorší.

Seznam problémů, jimž latinská Amerika čelí, je dlouhý, ale nejpalčivější témata lze snadno rozpoznat. Za prvé a především je to hospodářský růst, který je v posledních letech - vlastně po celá dvě uplynulá desetiletí - skličující. V zemích, kde se obchod a investice koncentrují na svazky s USA, jde o ústřední otázku v jejich bilaterálním vztahu.

V současnosti už víme, že dohody o volném obchodu jsou užitečné, ale nejsou všelékem. USA musí hrát mnohem širší roli, než pouze podporovat liberalizaci v regionu. Musí latinskoamerickým zemím pomáhat při budování infrastruktury, vzdělávacích a právních systémů, konkurenceschopnosti a průhlednosti. Ve všech těchto oblastech je proaktivní politika americké podpory klíčová.

Proč by se však USA měly obtěžovat? Proč by jim nemělo být jedno, jestli se latinskoamerickým zemím, které k nim pojí těsné vazby v podobě obchodu, investic, turistiky a penzistů, daří lépe, či hůře, zda rostou, nebo stagnují, zda jsou stále konkurenceschopnějšími, nebo zda v celosvětovém měřítku vyklízejí pozice?

Existuje mnoho důvodů, proč by USA měly věnovat větší pozornost latinské Americe, ale tři z nich čnějí nad ostatními. Prvním a zřejmě nejméně evidentním je energie. Země jako Mexiko, Venezuela a Kolumbie se podílejí ze 40% na dovozu ropy do USA a mohly by snadno nahradit nestabilní dodavatele z Blízkého východu.

Druhým důvodem je skutečnost, že Amerika má v oblasti silné bezpečnostní zájmy. Z mnoha latinskoamerických zemí je do USA mnohem snazší přístup než z Evropy či z Asie, a to díky objemu přepravy, počtu letů, poměrné laxnosti výstupních kontrol a propustnosti hranic. Pokud budou USA v příštích letech ohrožovány teroristickými skupinami, jak se američtí představitelé očividně domnívají, pak teroristé stejně jako miliony lidí před nimi zákonitě dospějí k závěru, že nejsnazší přístup do USA vede přes latinskou Ameriku.

Spolupráce v bezpečnostních otázkách je pro Spojené státy žádoucí a pro země v oblasti nepostradatelná. Důsledky nového teroristického činu, který by vzešel od jakéhokoliv státu jižně od americko-mexických hranic, by byly pro tento stát zničující, nemluvě o obětech takového útoku.

Nejvýznamnějším tématem, které ve vztazích mezi zeměmi na západní polokouli vystupuje do popředí, je ovšem přistěhovalectví. Tato otázka, která je tradičně spojována s Mexikem, střední Amerikou a oblastí Karibiku, nyní zasáhla i Brazílii, Kolumbii, Venezuelu, Ekvádor a další země. Na palubě každého letadla ze São Paula do Mexico City dnes sedí desítky špatně placených Brazilců, kteří již zaplatili svému pollero neboli pašerákovi lidí, aby je z mexického hlavního města nasměroval na severní hranici.

List New York Times nedávno otiskl mimořádné svědectví o ekvádorských polleros , kteří dopravují lidský náklad ke guatemalskému pobřeží a odtud přes Mexiko do USA. Kolumbijští bezdomovci a příslušníci venezuelské střední třídy zase prchají do Miami. A co je ze všeho nejdramatičtější, více Mexičanů než kdykoliv předtím dnes riskuje životy a platí až 3 000 dolarů, aby se dostalo do „zaslíbené země".

V loňském roce jsem navštívil hlavní přechodový bod na americko-mexické hranici: El Sasabe mezi státy Sonora a Arizona. Místní úřady odhadovaly, že v měsíci květnu, než začala spalující a vražedná letní vedra, se na tomto místě pokusilo překročit hranici v průměru tisíc imigrantů denně. Při další návštěvě v letošním roce mi byl nabídnut nový odhad: 1 500 až 1 800 přechodů každý den.

Spojené státy nemohou tento příliv zastavit tím, že uzavřou hranice, ale mohou ho regulovat jeho legalizací a humanizací a také tím, že pomohou v latinské Americe vytvořit takové podmínky, aby život ohrožující emigrace nebyla jediným východiskem. Kerryho administrativa v prvním či Bushova administrativa ve druhém funkčním období musí z tohoto úkolu učinit prvořadou zahraničně-politickou prioritu.

Všechny tyto otázky jsou pro USA klíčové: pracovní místa, přistěhovalectví, bezpečnost i energie. Latinská Amerika však čelí hlubokým obtížím, takže potřebuje rozhodné a smělé vedení doma a současně podnětnou a neochvějnou podporu v zahraničí. Bush, nebo Kerry - oba mohou tuto zahraniční podporu poskytnout. Je i v americkém zájmu, aby to udělali.