9

Provléknout fiskální nit ouškem jehly

PALO ALTO – Volby se často obracejí ke stavu ekonomiky, zejména za krušných časů. Když je slabý růst a málo pracovních míst, voliči vyhánějí úřadující politiky – ať jde o španělskou levici, francouzskou pravici nebo nizozemské centristy. Spojené státy nejsou žádnou výjimkou. Po třech letech Velké hospodářské krize Herberta Hoovera rozdrtil Franklin Delano Roosevelt. V roce 1980 Ronald Reagan po prudkém záchvatu stagflace převálcoval Jimmyho Cartera.

Ekonomická výkonnost přitom do velké míry závisí na hospodářské politice. Velkou hospodářskou krizi vyostřila žalostná měnová politika, zvyšování daní a ochranářské obchodní politiky. Obdobně uvolněná měnová politika USA v polovině minulé dekády napomohla k vytvoření podmínek pro Velkou recesi, neboť významně přispěla k explozi útrat na dluh a vyvolala realitní bublinu, která v letech 2007-2008 praskla.

Pro ekonomické a politické vyhlídky v USA i Evropě bude klíčový výsledek dvou souvisejících bitev mezi politickými přístupy. První se vede mezi „úsporami“ a „růstem“ – tedy mezi krátkodobým snižováním schodku a další fiskální stimulací. Na obou březích Atlantiku mnozí na levici tvrdí, že je potřeba více, nikoli méně vládních výdajů, aby ekonomika vybředla z recese. To na pravici jsou přesvědčeni, že nejvyšší prioritou vlád by měla být fiskální konsolidace.

V Evropě rozsáhlé schodky a prudce rostoucí poměry zadlužení k HDP zneklidňují věřitele a vyvolávají politické napětí. Především Německo od výrazně zadlužených jihoevropských zemí, jejichž odbory (a voliči) další úspory odmítají, požaduje silnější utahování fiskálních opasků. Ačkoliv USA zatím hněvu trhu s dluhopisy unikají, američtí političtí lídři stojí před tímtéž problémem dluhu a fiskální udržitelnosti.

Druhá bitva se týká dlouhodobých strukturálních otázek: zpomalení růstu vládních výdajů, reformy daní a posílení flexibility pracovního trhu. V Evropě by kupříkladu excesy sociálního státu ztlumilo zvýšení důchodového věku u veřejných penzí a snížení počtu zaměstnanců ve státní správě.

V USA se zdálo, že Reaganovo vítězství v roce 1980 signalizuje, že Amerika se zdaleka vyhne evropskému modelu sociálního blahobytu. Prezident Barack Obama a jeho kongresoví spojenci ale odmítli konsenzus, že vláda by měla být posledním útočištěm jen pro lidi v nouzi, a upřednostnili větší závislost osob a firem na vládních programech a jiných veřejných výdajích, cílených daňových úlevách, regulacích a půjčkách.

Je těžké odlišit účinky rozpočtu na ekonomiku od účinků ekonomiky na rozpočet. Existuje několik případů, například Irsko a Dánsko v 80. letech 20. století, kdy fiskální konsolidace v krátkodobém horizontu pomohla k expanzi ekonomiky, neboť nižší úroky a směnné kurzy posílily důvěru natolik, že to stimulovalo poptávku.

Samozřejmě, usiluje-li o konsolidaci mnoho světových ekonomik najednou, přičemž úrokové sazby jsou už nízké a některé z největších tvoří měnovou unii, je takový příznivý výsledek méně pravděpodobný. Avšak doklady o tom, zda další deficitně financované útraty svižně oživí hospodářský růst, jsou smíšené.

V nedávném šetření „Fiscal Policy for Economic Growth“ (Fiskální politika pro hospodářský růst) jsem dospěl k závěru, že krátkodobé multiplikátory – celková změna ekonomické aktivity plynoucí z vyšších vládních výdajů – by teoreticky mohly dosahovat až dvou, když centrální banka sníží svou cílovou úrokovou sazbu na nulu. Jinými slovy, jeden dolar utracený vládou by velice krátkodobě mohl posílit HDP o dva dolary.

Háček je v tom, že už od druhého roku multiplikátor klesá do záporných čísel: další vládní výdaje nezvětšují, nýbrž smršťují střednědobý a dlouhodobý hospodářský růst. Ve vysoce zadlužených zemích je navíc krátkodobý účinek slabší a může být během ekonomických expanzí dokonce záporný, pokud domácnosti a firmy neutrácejí hotovost, ale raději spoří, protože očekávají, že za budoucí výdaje zaplatí vyšší daně.

Odkládáním fiskální konsolidace se riskuje její zadrhnutí, avšak příliš agresivní konsolidací se riskuje brzdění růstu. Ti, kdo dnes požadují další deficitně financovanou stimulaci, se však musí vypořádat s významnými důkazy, že převis veřejného dluhu na dlouhý čas potlačuje růst. Ekonomové Carmen Reinhartová a Kenneth Rogoffnedávné studii navazující na jejich knihu Tentokrát je to jiné dospěli k závěru, že poměry dluhu k HDP nad 90 % obvykle provází roční zpomalení růstu o plný procentní bod na dobu 23 let. Převis dluhu tak v součtu na ušlých příjmech vyjde dráž než hluboká recese.

Moudrá politika zvažuje souběžně krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé účinky. Evropa i USA zoufale potřebují dlouhodobé reformy, například veřejných penzí a zdravotní péče. Evropa se neobejde bez strukturální reformy trhu práce a musí si poradit s převisem suverénního dluhu, bankovními krizemi a budoucností eura. Amerika musí reformovat svůj daňový zákoník, aby zvýšila příjmy od širší škály osob a ekonomických činností (polovina americké populace neplatí žádnou federální daň z příjmu a mnoho zdrojů příjmu daňový zákoník pomíjí nebo zvýhodňuje).

Během několika příštích let – ve střednědobém výhledu – by všechny země měly zavést fiskální konsolidaci, ze které by nebylo snadné vycouvat a která by přesvědčila soukromý sektor, že dojde k postupné či odložené korekci, v prvé řadě na výdajové straně rozpočtu. Úspěšná konsolidace obecně spoléhá spíše na výdajové škrty než na zvyšování daní – v poměru pěti či šesti ku jedné. USA v 80. a 90. letech minulého století snížily výdaje o 5 % HDP, vyrovnaly rozpočet a přitom robustně rostly. Kanada v posledních dvou desetiletích snížila výdaje o 8 % HDP a prospívala obdobně.

Výdajová flexibilita je krátkodobě vhodná, jedině pokud jsou zavedena střednědobá a dlouhodobá opatření. Takový kompromis – mezi Německem a jižní Evropou a mezi americkými republikány a demokraty – by měl být ekonomicky i politicky schůdný.

Mnoho občanů se dnes potýká s obtížemi, a tak političtí lídři čelí náročnému úkolu: přijmout věrohodné střednědobé a dlouhodobé reformy, aniž by ekonomiku krátkodobě rozvrátili. Mají jen malou ekonomickou – a snad ještě menší politickou – chybovou toleranci.