WASHINGTON – Dramatické revolty v Tunisku, Egyptě a Libyi působí jako katalyzátor širšího arabského probuzení, které fundamentálně otřáslo politickým řádem na Středním východě, jenž se drží v platnosti už od konce 70. let minulého století. Zatím je sice příliš brzy na prognózu konečných důsledků, ale některé významné regionální dopady už se začínají rýsovat.

Zaprvé, pro Írán jsou tyto revolty dvousečnou zbraní. Z vypuzení či oslabení prozápadních arabských lídrů a režimů v Egyptě, Jordánsku a Saúdské Arábii sice íránský režim může těžit, ale prvotní povzbuzování demokratických povstání v Tunisku a Egyptě brzy Íránu zhořklo v ústech. Íránští představitelé museli rychle zařadit zpátečku, když se jejich vlastní obyvatelé začali domáhat týchž demokratických práv, což naznačilo, že ve střednědobém a dlouhodobém výhledu by Írán mohl čelit silnějším tlakům na demokratizaci a politickou změnu.

Zadruhé, Izraeli tyto zvraty hrozí rizikem, že zůstane izolovanější. S odchodem Mubáraka Izrael ztratil důležitého regionálního partnera. Vzhledem k vážnému zhoršení vztahů Izraele s Tureckem jej Mubárakův odchod vlastně připravil o dva nejzřetelnější spojence v regionu. Přechodný egyptský vojenský režim se sice zavázal mírovou dohodu z roku 1979 dodržovat, ale nová, demokratičtější vláda by si mohla osvojit jiný přístup.

Zatřetí, tlaky na demokratickou změnu významně upevnily regionální vliv Turecka. Zatímco Spojené státy a Evropská unie zkraje sázely na obě strany, turecký ministerský předseda Recep Tayyip Erdoğan se postavil bezvýhradně na stranu demonstrací za demokracii na náměstí Tahrír – čímž posílil prestiž Turecka v řadách demokratické opozice v Egyptě i jinde v regionu.

Mnozí Arabové pokládají styl umírněného islámu zastávaný tureckou vládní Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP) za možný vzor pro Střední východ. Stejně na věc začali nahlížet i mnozí Turci. V nedávném interview Erdoğan poznamenal, že Turecko by pro státy Středního východu mohlo být „zdrojem inspirace“, protože ukázalo, že islám a demokracie mohou harmonicky koexistovat.

V regionu zatíženém zkorumpovanými, autokratickými, neschopnými a nevýkonnými vládami má turecký model – s důrazem na sekularismus a demokracii – na první pohled jistou přitažlivost. Historická zkušenost a politický vývoj Turecka se ale od arabských zemí výrazně liší. Tamní model tedy nelze jen tak transplantovat.

Turecký islám je umírněnější a pluralističtější než jinde na Středním východě a Turecko se snaží islám slučovat s pozápadňováním už přinejmenším od vrcholného osmanského období. V tom se Turecko odlišuje od většiny ostatních muslimských zemí na Středním východě a právě to mu umožnilo vyhnout se ostrému názorovému štěpení, rozkolům a násilí, jimiž se politická modernizace vyznačuje jinde v regionu.

Vzestup umírněné formy islámu AKP nastal velkou měrou v reakci na vnitřní faktory, zejména kumulativní účinky několika desetiletí demokratizace a socioekonomické transformace, která v Anatólii zplodila novou podnikatelskou třídu, ekonomicky liberální, leč společensky a politicky konzervativní. Tato třída, jeden z hlavních pilířů voličské podpory AKP, jinde na Středním východě neexistuje.

Turecký model navíc za mnohé vděčí vůdcovství Kemala Atatürka, zakladatele Turecké republiky. Atatürk, přesvědčený zastánce směřování na Západ a politický vizionář, proměnil mnohonárodnostní Osmanskou říši v moderní stát založený na tureckém nacionalismu.

Při transformaci Turecka ovšem Atatürk nezačínal úplně od nuly. Proces přibližování Západu a modernizace začal už koncem devatenáctého století za Osmanů, během období tanzimátu. Ač kemalisté usilovali o radikální odstřižení od osmanské minulosti, mezi jejich úsilím přiblížit se Západu a týmiž pokusy na sklonku osmanské éry byly významné prvky kontinuity. Obě snahy byly elitářské a obě vedl stát.

Tyto důležité předpoklady na arabském Středním východě neexistují. Většina zemí v regionu postrádá silné nezávislé politické instituce a tradice, na nichž by budovala demokratický politický řád. Chybí jim i živá občanská společnost.

V posledku tedy arabským zemím schází výhoda turecké tradice umírněného islámu či tradice úspěšného spojování islámu a pozápadňování. Zhroucení starých mocenských struktur v řadě zemí Středního východu bude tudíž patrně provázet značný politický chaos a násilí.