Mimořádná mezinárodní odezva na cunami, jež zpustošilo jižní Asii, je pozoruhodným politickým fenoménem. Ač je ještě příliš brzy na to, abychom předvídali všechny dopady, některé pozitivní důsledky jsou už zřejmé, stejně jako jiné, které působí potíže, a ještě jiné, jejichž účinky se projeví až s postupem času.

Jedním prospěšným následkem je to, že nízkým sumám pomoci, jež majetné státy poskytly méně šťastným zemím, se dostalo široké pozornosti. Je zřejmé, že poznámka Jana Egelanda, činitele OSN pověřeného humanitární pomocí, v níž Západ označil za „lakomý“, byla trefou do černého, zejména ve Spojených státech. Do té doby Bushova administrativa na pomoc vyčlenila ubohých 35 milionů dolarů.

Přestože Bush Egelandovu poznámku odsoudil, urychleně americký závazek desetinásobně navýšil. Navíc přizval bývalé prezidenty George Bushe a Billa Clintona, aby společně vedli soukromou kampaň na podporu humanitárních sbírek.

To přesně odpovídalo obvyklé reakci na kritiku výše americké pomoci: že soukromá dobročinnost převyšuje vládní pomoc. V závislosti na tom, jaké peníze se započítají, to je pravda, ačkoliv Britové, Holanďané, Němci, Francouzi a další Evropané jsou také štědrými dárci, byť nemají daňová zvýhodnění, která v USA soukromou dobročinnost podporují.

Navíc stejně jako v případě oficiální pomoci USA platí, že obvykle jen relativně malá část americké soukromé dobročinnosti směřuje do nejchudších zemí. Naproti tomu nejštědřejší země – Norsko, Švédsko, Dánsko, Nizozemsko a maličké Lucembursko – dávají proporčně mnohem víc, než kolik činí americká vládní a soukromá pomoc dohromady, a lví podíl jejich podpory směřuje do nejnuznějších zemí světa.

Podle všeho je možné, že USA a další bohaté země v důsledku cunami přehodnotí své programy pomoci a případně navýší pomoc ve prospěch těch, kdo jsou nejvíc v nouzi. Snad se i některé vlády s velkým ropným bohatstvím budou cítit zahanbeny pozorností, jež se upírá na jejich lakotu při rozdělování pomoci.

Existuje ale také nebezpečí, že pomoc obětem cunami odvádí finanční podporu od katastrof, jež jsou svým charakterem chroničtější nebo hůře tvárné pro senzacechtivé mediální zpravodajství. Když Lékaři bez hranic prohlásili, že příspěvky pro oběti cunami přestanou přijímat, jakmile na tento účel vyberou 40 milionů eur, poukázali na to, že naléhavě potřebují finanční prostředky na člověkem způsobené pohromy, jako je Dárfúr v Súdánu, a pro Demokratickou republiku Kongo.

Za poslední roky kvůli konfliktům v Súdánu a Kongu zemřelo mnohem víc lidí, než kolik zabily vlny cunami. Někteří byli přímými oběťmi bojů v těchto zemích, avšak mnohem větší počet lidí zemřel v důsledku hladu a nemocí souvisejícími s válkami. Obdobně platí, že počet násilně vyhnaných je násobkem těch, kdo přišli o přístřeší a živobytí kvůli cunami. Přesto Lékaři bez hranic dokázali za dva měsíce, kdy se snažili získat peníze pro Dárfúr, vybrat jen 650 tisíc eur, zatímco pro oběti cunami získali 40 milionů eur za pouhých osm dní. Vzhledem k omezenému počtu kvalifikovaného personálu, jenž humanitární organizace mají k dispozici, by po penězích mohly následovat lidské zdroje.

Další otázkou, která zřejmě bude strašákem nadcházejících měsíců, je to, zda pomoc není zpolitizovaná a zda ji neprovází korupce. Politizace je podstatná, protože obě země, které byly nejhůře zasaženy, Indonésii i Srí Lanku, sužují v oblastech, které cunami poničilo, válečné konflikty. Indonéská provincie Aceh byla dříve z velké části pro cizince uzavřená. Ovládala ji indonéská armáda, která vedla brutální občanskou válku proti separatistickému Hnutí za svobodný Aceh. Sever Srí Lanky je zase hlavním bojištěm letitého konfliktu mezi vládními silami a Tygry osvobození tamilského Ílamu. Navzdory jistému postupu k urovnání sporu násilí pokračuje a mohlo by znovu propuknout v plné síle.

Německo, kde úhrn soukromé a veřejné pomoci obětem cunami dosáhl částky 1,1 miliardy dolarů (a země se tak stala největším mezinárodním dárcem), tvrdí, že by svou pomoc chtělo využít k podpoře mírových urovnání. To je sice úctyhodný cíl, ale na mysli nijak snadno nevytanou úspěšné vzory.

Mnohem běžnější je situace podobná poměrům v bývalé Jugoslávii. Během válek v Chorvatsku a v Bosně byla OSN zodpovědná za humanitární pomoc a věnovala se i prosazování míru. Přesto toho prvého nikdy nedokázala využít k uskutečňování druhého.

Nebylo by to také poprvé, co nějaká vláda pomoc určenou obětem katastrofy zneužila. Nechvalně proslulým příkladem je Nikaragua po zemětřesení, které v prosinci 1972 srovnalo se zemí hlavní město Managuu. Nikaragujský diktátor Anastasio Somoza do vlastních kapes a do kapes svých kumpánů přesunul velkou část mezinárodní pomoci pro postižené. Tímto postupem probudil všeobecnou podporu levicových sandinistických guerill, které ještě v téže dekádě svrhly jeho vládu.

Cunami přináší OSN příležitost znovu si vydobýt vysoký kredit, který před nedávnem ztratila. Poškozena skandálem kolem iráckého programu „ropa za potraviny“, který byl přinejmenším důkazem špatného řízení, a přečiny svých činitelů, od bývalého nizozemského premiéra Ruuda Lubberse (dnes Vysokého komisaře pro uprchlíky), jenž čelí obvinění ze sexuálního obtěžování, po případy znásilnění spáchaných členy mírových vojsk v Kongu, OSN má šanci napravit svou pověst tím, že dobře zorganizuje odstraňování následků katastrofy.

Aby to dokázala, musí tím pověřit toho pravého člověka – někoho jako byl Paul Hoffman, americký průmyslník, který před víc než půlstoletím řídil Marshallův plán a poté vedl Rozvojový program OSN. Je také nezbytné zajistit, aby se této osobě v čele programu dostávalo personálního zajištění a politické podpory, jichž bude ke zvládnutí úkolu zapotřebí.