TEL AVIV – Během druhé světové války narýsoval Winston Churchill slavnou dělicí čáru mezi „koncem začátku“ a „začátkem konce“. Toto rozlišení lze stejně dobře použít i na probíhající syrskou krizi. Nedávné události – rostoucí počet zběhnutí z vysokých funkcí ve vedení režimu, zabití tří nejvýše postavených představitelů prezidenta Bašára Asada při pumovém útoku a rozšíření vzpoury přímo do Damašku – nasvědčují tomu, že po dlouhém období postupného úpadku se nyní Asadův režim blíží ke konečnému zhroucení nebo implozi.
Syrská krize zuří od března 2011. Po několika měsících převážně klidných demonstrací a jejich brutálního potlačování se objevilo ustálené schéma. Politickou opozici – rozpolcenou a neefektivní – posílilo hybridní a neukotvené vojenské křídlo operující pod standartou „Svobodné syrské armády“ a také stovky džihádistů, kteří pronikli do Sýrie přes prostupné hranice a zahájili v zemi vojenskou i teroristickou činnost. Opozice, politická i vojenská, nedokázala svrhnout režim a režim nedokázal svrhnout opozici.
Syrský režim těžil z aktivní podpory alawitské komunity a z pasivního postoje dalších menšin, ale i městských vrstev v Damašku a Aleppu, jejíž příslušníci se obávali pádu režimu a jeho nahrazení islamisty či jinými radikálními skupinami. Pokud jde o vnější vztahy, pak Rusko a Írán vystupovaly jako hlavní stoupenci režimu, zatímco západní země, Turecko a arabské státy jako Saúdská Arábie nebo Katar poskytovaly omezenou podporu různým opozičním skupinám.
TEL AVIV – Během druhé světové války narýsoval Winston Churchill slavnou dělicí čáru mezi „koncem začátku“ a „začátkem konce“. Toto rozlišení lze stejně dobře použít i na probíhající syrskou krizi. Nedávné události – rostoucí počet zběhnutí z vysokých funkcí ve vedení režimu, zabití tří nejvýše postavených představitelů prezidenta Bašára Asada při pumovém útoku a rozšíření vzpoury přímo do Damašku – nasvědčují tomu, že po dlouhém období postupného úpadku se nyní Asadův režim blíží ke konečnému zhroucení nebo implozi.
Syrská krize zuří od března 2011. Po několika měsících převážně klidných demonstrací a jejich brutálního potlačování se objevilo ustálené schéma. Politickou opozici – rozpolcenou a neefektivní – posílilo hybridní a neukotvené vojenské křídlo operující pod standartou „Svobodné syrské armády“ a také stovky džihádistů, kteří pronikli do Sýrie přes prostupné hranice a zahájili v zemi vojenskou i teroristickou činnost. Opozice, politická i vojenská, nedokázala svrhnout režim a režim nedokázal svrhnout opozici.
Syrský režim těžil z aktivní podpory alawitské komunity a z pasivního postoje dalších menšin, ale i městských vrstev v Damašku a Aleppu, jejíž příslušníci se obávali pádu režimu a jeho nahrazení islamisty či jinými radikálními skupinami. Pokud jde o vnější vztahy, pak Rusko a Írán vystupovaly jako hlavní stoupenci režimu, zatímco západní země, Turecko a arabské státy jako Saúdská Arábie nebo Katar poskytovaly omezenou podporu různým opozičním skupinám.