Jedním z důvodů, proč kyperští Řekové odmítli v dubnu plán generálního tajemníka OSN Kofiho Annana na opětovné sjednocení Kypru, byla skutečnost, že podle drtivé většiny z nich neřešil spravedlivě nároky uprchlíků přesídlených během turecké invaze v roce 1974. Zároveň šlo o jednu z mála příležitostí, kdy si mezinárodní veřejné mínění uvědomilo, že na ostrově existuje problém s uprchlíky, protože do té doby jen málo lidí tušilo, že tam uprchlíci z této války stále ještě žijí.

Když se řecká vojenská junta v Aténách v roce 1974 neúspěšně pokusila uskutečnit Enosis (sjednocení s Řeckem) a Turecko poté napadlo Kypr, opustilo své domovy přibližně 250 000 kyperských Řeků. Někteří uprchli v hrůze před invazní armádou, jiní byli vyhnáni - vyvstal obvyklý spletitý a morálně problematický obraz, jehož jsme v podobných situacích svědky.

Komunita kyperských Řeků byla sice zdrcena, ale přesto reagovala humánně, solidárně a prozíravě. Zpočátku byly zřizovány uprchlické tábory, ale řecko-kyperská vláda poté rozhodla, že se sice nevzdá nároku uprchlíků na konečný návrat do jejich domovů na severu, ale zároveň učiní vše, co je v jejích silách, aby v mezidobí nenechala uprchlíky živořit ve špinavých táborech.

Na pomoc uprchlíkům nebyla zřízena žádná agentura financovaná OSN. Malá a tehdy nepříliš prosperující Kyperská republika, již zničila válka, místo toho zahájila - s malou zahraniční pomocí, ale jinak převážně z vlastních zdrojů - celonárodní projekt znovuusídlení a ospravedlnění. Na výstavbu domů byly nabízeny vládní půjčky a v mnoha případech si uprchlíci vybudovali vlastní nové domovy.

Soukromé firmy byly podporovány vládními dotacemi a půjčkami. Zřizovaly se školy a výcviková centra. Během několika let se uprchlíci plně začlenili do ekonomiky a společnosti jižní, řecko-kyperské části ostrova. A stejně jako v případě západního Německa po druhé světové válce je i dnešní prosperita na Kypru do značné míry výsledkem impulzu, jehož se ekonomice dostalo vstřebáním uprchlíků.

Nikdo, kdo dnes navštíví řecko-kyperskou část ostrova, zde nenajde uprchlické tábory: většina z milionů turistů si vůbec neuvědomuje, že více než třetinu kyperských Řeků, s nimiž přicházejí do styku, tvoří uprchlíci nebo potomci uprchlíků. Řecko-kyperská komunita může být oprávněně pyšná, jakým způsobem zvládla humanitární a sociální problémy uprchlíků, aniž se v kterémkoliv okamžiku vzdala jejich nároků na půdu, o kterou přišli.

Neméně chvályhodné je i strategické rozhodnutí kyperských Řeků držet se „gándhíovské" politiky nenásilí: přestože uvnitř řecko-kyperské komunity stále panuje hluboké roztrpčení ohledně turecké okupace a faktu, že se na severu usídlili turečtí osadníci, rozhodla se nereagovat na okupaci násilím. Za více než čtvrt století nedošlo na ostrově k jedinému případu terorismu nebo násilí proti turecké okupaci ze strany kyperských Řeků. I to je jeden z důvodů, proč jen málo lidí někdy slyšelo o řecko-kyperských uprchlících.

Samozřejmě to mohlo dopadnout i jinak: kdyby byli kyperští Řekové postupovali podle palestinského příkladu po roce 1948 - tedy drželi uprchlíky v táborech, segregovali je od neuprchlické společnosti a krmili jejich děti každodenním militaristickým poselstvím plným nenávisti, pomstychtivosti a terorismu -, prostupovala by dnes ostrovem zcela jiná atmosféra. Příklad kyperských Řeků ukazuje, že tvrzení, podle něhož okupovaným lidem nezbývá jiná možnost než se uchýlit k násilí a terorismu, jednoduše není pravdivé. Používání násilí a teroru je mravní a strategickou volbou. Kyperští Řekové si zvolili cestu nenásilí; Palestinci se vydali opačným směrem. Vždy existuje volba a vždy existují důsledky.

Podívejme se, čeho dosáhla řecko-kyperská komunita - prosperující ekonomika, nikdo nežije v podmínkách chudoby a ponížení v táborech, země je členem Evropské unie - ve srovnání s katastrofou, již na vlastní lid uvalilo rozhodnutí Palestinců. Palestinské vedení se snad může těšit z úspěchů na poli veřejného mínění - neboť obětovalo lid na oltář propagandy -, ale jeho vlastní lidé ve skutečnosti trpí.

Tito předáci by učinili lépe, kdyby se podívali přes Středozemní moře na Kypr a všimli si, jak důstojně a v jaké úctě mohou uprchlíci žít - aniž by se vzdávali nároků na sporné území. Kyperská republika je ovšem demokracií, zatímco Palestinci se zatím nedokázali oprostit od násilné ozbrojené cesty, která jim přivodila takovou bídu.