Střední Evropou, která se připravuje na členství v Evropské unii, obchází přízrak. Tento slibný vývoj totiž čelí hrozbě horečnatého volebního nacionalismu, který ve snaze získat hlasy voličů slibuje, že otevře staré rány a srovná staré prohry.

Nejjasnějším příkladem tohoto trendu je Maďarsko, kde premiér Viktor Orbán v rámci své volební kampaně, s níž nakonec jen o vlásek neuspěl, požadoval zrušení tzv. Benešových dekretů z roku 1945, na jejichž základě přišli o majetek i občanství němečtí a maďarští občané Československa, kteří tehdy byli deportováni. Orbán přitom ale není jediný, kdo ve vyvolávání vzpomínek dávných duchů vidí volební výhodu.

Orbán prohlašoval, že zrušení Benešových dekretů se musí stát podmínkou vstupu České (i Slovenské) Republiky do Evropské unie. Vlna nesnášenlivosti, jíž Orbán svým manévrem vyvolal, zastavila významnou část regionální spolupráce posledních deseti let. V nížině, která se táhne od Bavorska až k Dunaji, místo ní nastupuje nová, ošklivá forma nacionálního populismu.

Řetězová reakce, v níž se probouzení nacionalismu proměňuje, nebezpečně mění politickou krajinu. Od voleb, jimiž se k moci v Rakousku dostala koalice stran Wolfganga Schüssela a Jörga Haidera, vztahy Rakouska s Českou republikou upadají. Příčinou jsou dva požadavky rakouské strany: aby Česko uzavřelo temelínskou jadernou elektrárnu u rakouských hranic a aby zrušilo Benešovy dekrety, podle kterých byli z území tehdejšího Československa deportováni sudetští Němci, kteří se pak usadili v Bavorsku a v Rakousku.

Po vyřešení otázky jaderné elektrárny se populistický tlak celou svou silou opřel do jediného: do požadavku zrušit Benešovy dekrety. Český premiér Miloš Zeman obratem předvedl, že i on si umí zahrát na demagogického nacionalistu. Sudetské Němce nazval Hitlerovou "pátou kolonou" a naznačil, že Izrael by mohl palestinský problém vyřešit stejně jako Československo v roce 1945: deportací.

Bavorský předák Edmund Stoiber, kandidát SDU/CSU na německého kancléře, volební rival stávajícího kancléře Schrödera a rovněž neochvějný zastánce zájmů sudetských Němců, požádal, aby kancléř Schröder v reakci na Zemanovy výlevy odmítl plánovanou návštěvu Prahy. Schröder souhlasil - aby nepřiléval oleje do ohně volebního souboje se svým soupeřem.

Orbán svou podporou Stoiberových požadavků snesl dar s nebes slovenskému nacionalistovi Vladimíru Mečiarovi, který by se rád znovu stal slovenským premiérem. Díky Orbánovi mohl Mečiar tvrdit, že jeho domácí soupeři se chtějí vzdát tlaku EU a donutit Slovensko, aby odškodnila Maďary, které v roce 1945 Beneš odsunul.

A tak se Mečiar s houževnatostí jemu vlastní obul do "maďarské hrozby" a jedním rázem smazal čtyři roky snah současné slovenské vlády včlenit zástupce maďarské národnostní menšiny do slovenské vlády.

Diskuse o poválečném právním uspořádání Evropy se ale netýká jen bývalého Československa. Erika Steinbachová, předsedkyně Sdružení deportovaných (z východu) a členka Stoiberovy CDU, je názoru, že problematika deportace německého obyvatelstva se dotýká nejen Čechů, ale i Slováků, Poláků a Slovinců a zahrnuje tak větší část regionu východní a střední Evropy. Ve třicátých letech bylo trnem v oku některých středoevropských zemí versailleské uspořádání. Dnes se jím stává Postupimská dohoda z roku 1945, která odsun německého obyvatelstva posvětila.

Rostou obavy, že by demagogie tohoto ražení by mohla iniciovat sérii populistických volebních vítězství. Pravda, tyto varovné hlasy před nedávnem trochu utichly, když Orbánova strana Fidesz v maďarských parlamentních volbách neuspěla. Avšak mnozí politikové, kteří se nerozpakují využít národnostní nesnášenlivost ke svým demagogickým účelům - Václav Klaus v Česku, Edmund Stoiber v Německu a Vladimír Mečiar na Slovensku -, stále (a bez ohledu na Orbánovu prohru) vnímají nacionalismus jako volební plus. Připočteme-li k nim euroskeptiky z řad členských zemí EU, jako Berlusconiho v Itálii nebo rakouskou vládní koalici Schüssela a Haidera, uvědomíme si, že jednou by se mohla zvrhnout sama podstata evropské politiky.

Evropská unie se po celou dobu své existence snaží překonat neblahou minulost a spoluprací budovat lepší budoucnost. Dnes se ovšem někteří politikové chtějí přiživit na touze východní Evropy stát se součástí Evropské unie a historických ran a jizev využívají ve svůj vlastní politický prospěch.

V této chvíli se dají předvídat dva nepříjemné následky. Za prvé, není lepšího způsobu, jak část veřejného mínění v kandidátských zemích obrátit proti Evropské unii, než když bude místním populistům dovoleno líčit Unii jako hybnou sílu šíření německého vlivu. Rozšířená EU by měla být cestou, jak vyvažovat asymetrický vztah mezi malými zeměmi východní Evropy a Německem. Evropská unie má totiž naději stát se ručičkou vah této asymetrie.

A za druhé se lze obávat toho, že s rozšířením EU a NATO tyto nepříjemné debaty nakazí vztahy v rámci těchto mezinárodních institucí. Obava z tohoto vývoje je možná důvodem, proč se prezident Bush nedávno odmítl setkat s premiérem Orbánem. Kromě toho se dnes často poukazuje na to, že kdyby Orbán mluvil stejně jako nyní ještě před vstupem Maďarska do NATO, byla by žádost jeho země o vstup do aliance zamítnuta.

Co tento trend zastaví? Po roce 1945 se západní Evropa odhodlala k nepříjemné diskusi o dějinách, jež přispěla k francouzsko-německému usmíření. Koncept "kolektivní viny" Evropa zavrhla, neboť ve sjednocené a sjednocující se Evropě nemá místo. Stejně argumentoval i prezident Havel během své první návštěvy Německa v lednu 1990, ale jeho postřehy byly tehdy vnímány jako slabost. S pokračujícím procesem rozšiřování Evropské unie nesmí být poslání Evropy poskvrněno názory, že v té staré a "jiné" východní Evropě si politici raději hoví v minulosti, než aby se odpovědným způsobem zamýšleli nad budováním mírové a prosperující Evropy.