Proč tolik z těch, kdo přežili holocaust, vycítí, když se začne rýsovat nová protižidovská hrozba? Protože vědí, jak ze zdánlivě "nevinných" náznaků dokáží vyrůst obvinění, od nichž je jen krůček k diskriminaci, kterou nakonec obratem potvrdí i legislativa. Pak hysterie propuká naplno. Ti, kdo přežili, bijí na poplach, neboť velice dobře vědí, co je v sázce. Posilují tak naši demokracii způsobem, který u jiných spoluobčanů nemá obdoby. Nasloucháme těm, kdo přežili, abychom sami přežili.

A že máme důvod naslouchat, potvrdilo první kolo francouzských prezidentských voleb. Potíže ale nedělají jen demagogové jako Jean-Marie Le Pen a další extrémně pravicoví lumpové.

V průběhu dvacátého století se souputníky fašismu a komunismu stávali lidé zvoucí se hrdě "intelektuály", přičemž mnohdy ani nebyli členy stran, jež na těchto ideologiích stavěly. V jedenadvacátém století - ve vrstvě vzdělaných lidí z politických, mediálních, vládních i akademických kruhů (pro níž má angličtina padnoucí označení "chattering classes" - upovídané třídy) - se setkáváme s lidmi, kteří odsuzují Izrael jazykem, jenž nebezpečně připomíná styl souputníků oněch padlých protidemokratických hnutí. V západním světě to nejsou většinové hlasy - zatím bohudík ne -, jsou to ale hlasy mocné a vlivné.

Například francouzský velvyslanec ve Velké Británii. Nedávno na jedné večeři v Londýně o Izraeli mluvil jako o "tom malém podělaném kousku země". Hrůzu ovšem nenahání ani tak jeho vulgární poznámka, jako spíš reakce: jeho vláda jej neodvolala, odvolání nežádala ani vláda Tonyho Blaira, veřejnost věc vzala jako jeden z dalších běžných skandálků. Ostatně i francouzský tisk svého velvyslance nazval obětí britského bulváru, a nikoli jeho vlastních opovrženíhodných názorů.

Francouzský velvyslanec u dvora sv. Jakuba má bohužel mezi evropskou elitou nemálo příznivců. Přesto nám ale Jeho Excelence Bernard prokázal službu: díky němu aspoň víme, jak je toto nové protižidovství všudypřítomné. Jak trefně poznamenal jistý komentátor: Izrael se stal "terčem nenávisti, která se neodvažuje vyslovit své jméno".

My je ale vyslovit musíme. Je to naše povinnost. Nesmíme mlčet o útocích proti židům a synagogám, které jsou ve Francii na denním pořádku. Je to ostuda pro celou Evropu, že spousta francouzských židovských rodin nemůže své děti posílat do školy bez strachu o jejich bezpečí. Zprávy o antisemitských násilnostech ale přicházejí i odjinud: z Berlína i Londýna, ze Svýcarska, Itálie, Svédska, Nizozemska a částí východní Evropy.

Nesmíme mlčet, když antisemité/antisionisté běžně mluví o popírání holocaustu a Izrael přirovnávají ke třetí říší. "Musíme bojovat proti novému nacistickému moru, který hnízdí v Izraeli," píší syrské noviny a palestinská televize líčí izraelské vojáky jako násilníky a chladnokrevné vrahy. Jeruzalémský muftí prohlašuje, že to přece není "moje chyba, že Hitler nenáviděl židy, když je nenávidí snad všude". Během jednoho pátečního kázání palestinská televize svým divákům vzkázala, "nemějte s židy slitování, zabte je, ať jste, kde jste... a zabte každého Američana, který je podporuje".

Hovoříme-li o antisemitismu, je třeba připomenout, že ačkoli židy vždy začíná, nikdy jimi nekončí. Pokud není nenávist vůči židům zastavena, téměř vždy se přemění v útoky proti dalším skupinám a menšinám a postupně naruší a nakonec zničí všechny demokratické instituce a právní řád. Bojovat proti antisemitismu tedy musí nejen židé, ale všichni lidé bez rozdílu.

Je to ovšem náročný a nejasný boj, neboť jednou z podivuhodných vlastností dnešního antisemitismu je jeho pružnost. Antisemitismus sice nemění svůj cíl - útočit na židy -, ovšem mění svou tvář, svou strategii, svou organizaci a dokonce svůj slovník.

Kdysi dávno bylo terčem antisemitské nenávisti židovské náboženství. Když se judaismus nepoddal, byli židi vyháněni nebo rovnou zabíjeni. V 19. století, kdy se problematika rasy stala teorií, jež, jak víme, svou svůdností nemálo lidí opila, se z židů stala zlá, ďábelská rasa. A jakmile se Izrael pro většinu židů stal zdrojem hrdosti i ochrany, dostal se pod palbu kritiky sionismus coby rasistická ideologie.

Nekladu ovšem rovnítko mezi kritiku Izraele a antisemitismus. Nesouhlasit s izraelskou politikou je pochopitelně zcela legitimní - stejně jako je legitimní kritizovat jakoukoli jinou zemi. Rozdíl mezi antisionismem a antisemitismem se ale čím dál víc stírá.

Antisionisté někdy prohlašují, že nejsou proti židům, ale "jen" proti židovskému státu. Ale co kdyby někdo prohlásil: "Jsem jenom proti existenci Velké Británie, ale protibritský nejsem." Nebo kdyby mi někdo řekl: "Mám rád Svédy, ale Svédsko by se mělo zrušit." Ani já ani vy byste mu nevěřili. Nelze totiž mít rád nebo vážit si národa a nenávidět jeho stát.

Lidé ovšem předstírají, že v případě Izraele tento protimluv platí. Diskriminace Izraele je zcela běžná v několika agenturách OSN. Tato démonizace jediné demokracie na Blízkém východě je ústředním motivem nového protižidovství. Je-li Izrael popisován jako "nepřítel všeho dobrého a zásobárna všech špatností", tvrdí poslanec kanadského parlamentu Irwin Cotler, stává se z toho v rámci OSN "doktrína arogance a pohrdavosti".

Toto neustálé odsouvání jednoho národa do pozice nepřítele lidstva je v podstatě kampaní namířenou proti židovskému národu. Většina protižidovských protestů v celé řadě zemí má své kořeny v odsudcích Izraele, které využívají antisemitského slovníku. Impulsem k útokům na synagogy bývají často zavádějící a jednostranné informace o dění na Blízkém východě.

Ve srovnání s dřívějšími záchvaty protižidovského smýšlení není dnešní antisemitismus útokem proti jednotlivcům, ale spíše proti "kolektivnímu židovi" - Státu Izrael. Tyto útoky nicméně odstartovaly řetězovou reakci ostrých i násilných výpadů proti jednotlivým židům a židovským institucím po celé Evropě a v latinské Americe.

V minulosti byli nejnebezpečnějšími antisemity ti, kdo usilovali o svět, který měl být judenrein , tedy bez židů. Dnes jsou nejnebezpečnějšími antisemity ti, kdo usilují o svět, který má být judenstaatrein - bez židovského státu.