NEW YORK – Svět sklouzává do velkého globálního zpomalení, pravděpodobně nejhoršího za poslední čtvrtstoletí a možná i nejhoršího od velké hospodářské krize. V nejednom smyslu je to krize „made in America“.

Spojené státy vyvážely své toxické hypotéky do celého světa ve formě cenných papírů krytých aktivy. Spojené státy vyvážely svou filozofii deregulovaného volného trhu, což dnes dokonce i její velekněz Alan Greenspan pokládá za chybu. Spojené státy vyvážely svou kulturu firemní nezodpovědnosti – neprůhledných akciových opcí podněcujících špatné účetnictví, které sehrálo v tomto debaklu svou roli, stejně jako ji před několika lety sehrálo ve skandálech kolem firem Enron a Worldcom. A nakonec Spojené státy vyvezly i svůj hospodářský pokles.

Bushova administrativa konečně povolila a udělala to, oč ji naléhavě žádali všichni ekonomové: vložila do bank více prostředků. Ďábel se však jako vždy skrývá v detailech a ministru financí Spojených států Henrymu Paulsonovi se možná podařilo podkopat i tento dobrý nápad – zdá se totiž, že přišel na způsob, jak rekapitalizovat banky takovou formou, která nemusí vést k obnově půjček, což by pro ekonomiku nevěstilo nic dobrého.

Ze všeho nejdůležitější je však skutečnost, že podmínky, které Paulson získal za kapitál poskytnutý americkým bankám, byly mnohem horší než ty, které získal britský premiér Gordon Brown (nemluvě o tom, co si vydobyl Warren Buffett za vložení daleko nižší částky do nejzdravější americké investiční banky Goldman Sachs). Jak ukazují ceny akcií, investoři věří, že udělali opravdu dobrý obchod.

Jedním z důvodů, proč by se měli američtí daňoví poplatníci kvůli tomuto špatnému obchodu znepokojovat, je narůstající státní dluh. Již před současnou finanční krizí se měl americký státní dluh zvýšit z 5,7 bilionů dolarů v roce 2001 na letošních více než 9 bilionů. Deficit pro letošní rok se bude blížit půl bilionu dolarů a příští rok bude ještě vyšší, neboť americký pokles nabere rychlejší spád. Amerika potřebuje velký stimulační balík. Wallstreetští fiskální konzervativci (ano, stejní lidé, kteří nám současný sešup nadrobili) však nyní budou volat po zmírnění deficitu (což dává vzpomenout na Andrewa Mellona za časů velké hospodářské krize).

Jak se dalo předpokládat, krize se nyní rozšířila na rozvíjející se trhy a méně rozvinuté země. Ačkoliv se to může zdát pozoruhodné, Amerika je navzdory všem svým problémům stále pokládána za nejbezpečnější místo pro investice. Podle mne to není nijak překvapivé, poněvadž americké vládní garance mají navzdory všemu větší důvěryhodnost než garance zemí třetího světa.

Až bude Amerika pohlcovat světové úspory a řešit s jejich pomocí vlastní problémy, až budou prudce stoupat rizikové prémie a až budou klesat celosvětové příjmy, obchod i ceny komodit, zakusí rozvojové země těžké časy. Některé z nich – ty, které měly velké obchodní schodky už před krizí, ty s velkými státními dluhy, jejichž splatnost se musí prodlužovat, a ty s těsnými obchodními vazbami na USA – budou pravděpodobně trpět více než jiné. Země jako Čína, které plně neliberalizovaly své kapitálové a finanční trhy, budou děkovat, že neuposlechly naléhání Henryho Paulsona a amerického ministerstva financí, aby tak učinily.

Mnohé z nich se již obracejí se žádostí o pomoc na Mezinárodní měnový fond. Panují obavy, že se MMF přinejmenším v některých případech vrátí ke svým starým a neúspěšným receptům: k fiskálnímu a monetárnímu utahování opasků, které by jen prohloubilo globální nerovnosti. Zatímco rozvinuté země přijímají stabilizující proticyklické politiky, země rozvojové by byly nuceny k destabilizujícím politikám, které by odháněly kapitál z míst, kde je ho nejvíce zapotřebí.

V době asijské finanční krize před deseti lety se hodně diskutovalo o potřebě reformovat globální finanční architekturu. Udělalo se toho však málo – příliš málo, jak dnes vychází najevo. Mnozí lidé si tehdy mysleli, že tyto vznešené výzvy jsou jen záměrným pokusem zbrzdit skutečnou reformu: ti, jimž se ve starém systému vedlo dobře, věděli, že krize pomine a spolu s ní pominou i požadavky na reformu. Nesmíme dopustit, aby se to stalo znovu.

Možná se nacházíme v okamžiku nového „Bretton Woods“. Staré instituce si uvědomily potřebu reformy, ale pohybují se rychlostí ledovce. Pro zabránění současné krizi neučinily nic a panují obavy, zda na ni po jejím vypuknutí zareagují efektivně.

Světu trvalo 15 let, během nichž prožil světovou válku, než se konečně sešel a začal řešit slabiny v globálním finančním systému, které přispěly k velké hospodářské krizi. Nelze než doufat, že tentokrát nám to tak dlouho nepotrvá: vzhledem k míře vzájemné provázanosti světa by byla cena jednoduše příliš vysoká.

Zatímco však starým dohodám z Bretton Woods dominovaly USA a Velká Británie, současná globální krajina je výrazně odlišná. Staré brettonwoodské instituce byly navíc definovány sadou ekonomických doktrín, u nichž se dnes prokázalo, že selhávají nejen v rozvojových zemích, ale i v srdci kapitalismu. Nadcházející globální summit musí této nové realitě čelit, má-li efektivně pracovat na vytvoření stabilnějšího a spravedlivějšího globálního finančního systému.