V průběhu tohoto měsíce prezident George W. Bush vyhlásí – byť zdráhavě – novou politiku Spojených států v Iráku. Nová politika je nutná nejen proto, aby zastavila sklouzávání Ameriky do neschopnosti zabránit Iráku v propadu do totální občanské války, ale také proto, že se na Středním východě dramaticky změnila mocenská mapa.

Tato mapa je v neustálém pohybu už 60 let, během nichž hlavní hráči – Egypt, Irák, Saúdská Arábie, Sýrie, Izrael a Írán – navazovali a rozvazovali spojenectví. Teď se objevuje cosi jako dělící linie, a pokud Bush konečně začne chápat dynamiku regionu, mohlo by se mu podařit sestavit politiku s nadějí na úspěch.

Toto regionální přeskupení zosobňuje vznik faktické aliance, která se neodvažuje sama sebe pojmenovat. Sblížili se zdánlivě nejméně pravděpodobní spojenci, Izrael a Saúdská Arábie, aby zadržovali společného nepřítele: Írán s jeho narůstajícím vlivem v Iráku, Libanonu a Palestině. Írán nejenže ohrožuje Izrael (a celý region) svou touhou získat jaderný potenciál a pověřenými šíitskými bojovníky, ale rovněž se snaží uzurpovat si tradiční roli umírněných sunnitskoarabských režimů coby obránců Palestinců.

Po desetiletích využívání obav o palestinskou věc k posilování lidové podpory svých vlastních neefektivních a nedemokratických režimů dostala tyto umírněné arabské lídry do defenzivy íránská snaha vydobýt si hegemonii. Jestliže Írán uspěje a bude pokládán za pravého ochránce palestinských národních aspirací, zdaří se mu rovněž legitimovat svůj nárok na dominanci na Středním východě.

Izrael, země šokovaná svým nezdarem zničit loni v létě Hizballáh a pokořená přísahou íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda „vymazat Izrael z mapy“ – což je hrozba zaštítěná íránskou podporou Hamásu a Hizballáhu –, hovoří v současnosti o „čtveřici umírněnců“ jako o jediné naději regionu. Ba Izrael dnes nepovažuje svou bezpečnost za natolik závislou na garanci USA, ale spíše na Egyptu, Jordánsku, Saúdské Arábii a Turecku (které usiluje o regionální vliv ze strachu, že bude odmítnuto Evropskou unií), jež potlačují Írán a jeho placené prostředníky. Podle izraelského vicepremiéra Šimona Perese Izrael doufá, že se mu podaří izolovat a potlačit šíitské/perské sféry moci tím, že naváže otevřenou spolupráci se sunnitskou/arabskou oblastí.

Saúdská Arábie netouží o nic méně bránit šíření íránské hrozby a rostoucího „šíitského půlměsíce,“ který se přechodem moci na šíity v Iráku posunul na západ, takže začal zahrnovat šíitské oblasti saúdského království. Nemělo by tedy překvapovat, že právě saúdský režim jako první odsoudil šíitský Hizballáh na začátku války s Izraelem a že v prosinci oznámil, že bude vojensky podporovat irácké sunnity, pokud by tu snad ukvapený odchod USA vyvolal sunnitsko-šíitskou občanskou válku.

Šíitská hrozba pro saúdskou vládu je ideologická. Jde přímo do srdce zmocnění saúdského státu, poněvadž královská rodina Saúdovců se jako na legitimaci své vlády spoléhá na wahhábovský islám. Vzhledem k tomu, že wahhábovci považují šíity za odpadlíky, nebezpečí přicházející od šíitů – jak z nitra, tak z vnějšku Saúdské Arábie – představuje smrtelnou hrozbu.

Saúdská Arábie je tedy připravena spolupracovat s Izraelem nejen proti Íránu, ale i proti dalším „radikálům,“ jako je Hamás. Za pozornost stojí, že palestinský premiér Ismáíl Haníja z Hamásu nebyl v prosinci přijat v Saúdské Arábii, když cestoval napříč regionem a žádal o podporu pro svou obleženou vládu. Konzervativní Saúdská Arábie dává přednost jednáním s tradičními a předvídatelnými lídry, jako je palestinský prezident Mahmúd Abbás a libanonský premiér Fuád Siniora, oproti buřičským populistickým vůdcům, jako jsou Hasan Nasralláh z Hizballáhu, Chálid Mašál z Hamásu a íránský Ahmadínedžád.

Saúdskoarabského krále Abdalláha, znepokojeného šíitským expanzionismem, loni přesvědčil princ Bandar ibn Sultán, hlava Národní bezpečnostní rady, aby s cílem čelit narůstajícímu íránskému vlivu koordinoval politiku s Izraelem. Izrael je pro Saúdskou Arábii konec konců „spolehlivým nepřítelem,“ který roku 1967 – v době, kdy Saúdovci v zastoupení bojovali v Jemenu proti Egyptu – zničil Násirovu egyptskou armádu. Princ Turki al-Fajsal, dlouholetý šéf saúdské tajné služby se tedy sešel s Meirem Daganem, ředitelem izraelského Mosadu, zatímco Bandar se tentýž měsíc v Jordánsku setkal s izraelským ministerským předsedou Ehudem Olmertem.

Avšak zastřená podpora Abbáse a Siniory ze strany Izraele, Ameriky a Saúdovců je jim jen malou pomocí v jejich domácích zápasech. Od Maroka přes Alžírsko, Libyi a Súdán po Bahrajn a Jemen – ba napříč celým muslimským světem od Jakarty po Nigérii – zvítězili v dostihovém boji o popularitu islámští radikálové. Nedávný průzkum veřejného mínění v Egyptě vyhodnotil jako tři nejoblíbenější osobnosti Nasralláha, Mašála a Ahmadínedžáda. To vede k nevyhnutelnému dilematu: Bush si bude muset vybrat mezi podporou demokracie a pomocí těm, kdo chtějí bojovat proti islámskému radikalismu.

Přesto Izraeli, Americe i regionálním umírněncům může prohlubující se propast v arabském/muslimském světě přinést užitek. Tuto propast posiluje saúdská podpora všech sunnitských muslimů v oblasti. Právě tento význam „sunnitské solidarity“ se stává rozhodujícím faktorem ve válce o duši islámu a v zápase o ovládnutí Středního východu, který právě probíhá.