Zdá se, že krajně pravicové a postfašistické strany, jejichž rostoucí popularita vyvolala před několika lety v západní Evropě zděšení, ustupují z volební scény. Znamená to však, že politický radikalismus, krajně pravicové sentimenty a fašismus v Evropě vymírají?

To sotva. Současně s oslabením krajně pravicových a postfašistických skupin v západní Evropě je totiž východní Evropa svědkem oživení krajně pravicových a fašistických stran, jehož nejzlověstnějším příznakem se staly úspěchy nacionalistických radikálů v nedávných volbách v Rusku a v Srbsku.

Kromě toho si oslabení krajně pravicových, nacionalistických a postfašistických stran v západní a střední Evropě vyžádalo vysokou cenu: tradiční politické síly byly nuceny převzít část krajně pravicového slovníku i agendy. Mnoho umírněných evropských politiků i stran tak nyní obhajuje protipřistěhovaleckou politiku, dává najevo větší skepsi vůči evropské integraci, případně uplatňuje jistou formu antisemitismu, kterou vydává za kritiku izraelské politiky.

Extremistické strany byly marginalizovány také díky své slabé pozici v celoevropské politice. Voliči v Itálii, Francii, Nizozemsku či Rakousku - tedy v zemích, kde postfašistické či krajně pravicové strany vzbuzovaly největší obavy - si postupně uvědomili, že tradiční demokratické síly v Evropě umožní extremistickým stranám pouze omezený vliv v Evropském parlamentu a dalších institucích EU. Některé z těchto stran - například rakouští Svobodní Jörga Haidera či italští postfašisté Ginfranka Finiho - byly svůj radikalismus nuceny zmírnit po vstupu do vládních koalic.

Zatímco západoevropský extremismus vyvolávala xenofobie - již podněcovaly především obavy z přistěhovalectví, rozšíření EU a tlaky globalizace -, xenofobní radikalismus na evropském Východě má příčiny jinde. Nedávné volební úspěchy Srbské radikální strany Vojislava Šešelje či ruských nacionalistických stran, stejně jako silná pozice Strany velkého Rumunska Vadima Tudora, pramení převážně z kombinace zuřivého nacionalismu a tlaků plynoucích z modernizace.

Tyto země kráčejí s jistým zpožděním ve stopách některých středoevropských postkomunistických států, kde nacionalistické či populistické strany, jako například Hnutí za demokratické Slovensko Vladimíra Mečiara, zpomalily před deseti lety demokratizaci a tržní reformy. Stejně jako v západní Evropě byly také ve většině postkomunistických zemí, které se v květnu 2004 stanou členy EU, politický radikalismus i nacionalismus neutralizovány za cenu toho, že je do určité míry přijaly za své tradiční politické strany.

A tak lze dnes mírnější verze nacionalistických, euroskeptických či xenofobních sloganů slýchat od stran, jako jsou občanští demokraté v České republice nebo Fidesz v Maďarsku - v obou případech jde o největší opoziční síly v příslušných zemích. Jinými slovy, jazyk i agendu, které původně náležely krajně pravicovým stranám, si dnes osvojil politický mainstream.

Rusko, Srbsko a Rumunsko však mají při potírání svých extremistů pravděpodobně před sebou obtížnější cestu. Za prvé jim na rozdíl od postkomunistických zemí ve střední Evropě chybí západní politické a filozofické tradice. Úzké vztahy mezi těmito státy a jejich pravoslavnými církvemi ukovaly státní náboženství, které přispělo k vytvoření silného pocitu národního mesiášství. Nacionalisté v Rusku, Srbsku i Rumunsku tak čerpají z hluboce zakořeněného přesvědčení, že jejich národy mají zvláštní historické poslání.

Za druhé, jelikož v těchto zemích přetrvává tradičně silná role státu - demokratické rozdělení mocí a úsilí o nastolení vlády zákona jsou zde poměrně novým jevem -, zůstávají zde silné i korporativistické tendence, které charakterizovaly například italský fašismus ve třicátých letech minulého století. Rovněž globalizace, tlaky vyvolané tržní reformou, modernizace institucí a další nové fenomény tyto společnosti rozvracejí a dezorientují.

Silný pocit historického poslání, sociální a ekonomické problémy, zhoršení mezinárodního postavení: to vše dohromady vytváří výbušnou směs, která hraje do karet radikálům. Přinejmenším v těchto třech zemích tak vzestup postfašistických tendencí, nacionalismu a politického extremismu nemusí být dočasný jako ve střední Evropě nebo zůstat okrajovým jevem, jak jsme nedávno byli svědky v Evropě západní.

Mezi Ruskem, Srbskem a Rumunskem však existují významné rozdíly, které stojí za povšimnutí. Poslední z těchto tří zemí je kandidátem na vstup do EU v roce 2007 a přístupový proces má na rumunskou politiku zmírňující efekt.

Dva miliony etnických Maďarů v Rumunsku, kteří jsou hlavním politickým terčem rumunských nacionalistů, představují most k EU, poněvadž Maďarsko se stane členem EU o tři roky dříve než Rumunsko. Transylvánie, kde jsou etničtí Maďaři v drtivé míře soustředěni, je rovněž kulturním mostem Rumunska k Západu, jelikož tato část Rumunska patřila po celá staletí k habsburské říši. Naděje na členství v EU dává umírněným rumunským politikům i rumunské veřejnosti silný impulz, aby nepodlehli nacionalistickým sentimentům.

Srbsko a Rusko představují komplikovanější případ, jelikož u obou těchto zemí byla - z odlišných důvodů - raněna národní hrdost. Zatímco Rusko téměř úplně ztratilo postavení supervelmoci, Srbsko bylo v roce 1999 hluboce pokořeno ze strany NATO. Mnozí Srbové se rovněž cítí dotčeni probíhajícími soudními procesy s jejich někdejšími předáky u Mezinárodního soudního tribunálu v Haagu.

Mezinárodní společenství, zejména EU, může poskytnout jen málo stimulů, aby v těchto dvou zemích povzbudilo umírněnou politiku. Zkušenosti průměrných Rusů s liberálními hospodářskými a politickými reformami po pádu komunismu byly navíc až dosud spíše negativní. Většina Rusů si sice zřejmě uvědomuje, že komunisté již jejich zemi ,,nespasí", ale mnozí z nich sázejí na poloautoritativní vládu a národní obrození vyvěrající z tradičních ruských hodnot. Takové spojení však zůstává dalším smrtelným pokušením moderní politiky.