AMMÁN – Izraelský vicepremiér Šaul Mofaz nedávno předložil jednoznačné veto u klíčové otázky v mírovém procesu na Středním východě. Navrácení Golanských výšin Sýrii by prý dalo vzniknout „iránskému opěrnému bodu“ na izraelských hranicích, takže by bylo nejen politicky naivní, ale přímo nerozumné.

Mofazův výrok je příznačný pro dojem, který už hluboce zakořenil nejen na Středním východě, ale i ve Spojených státech. Jde o představu hegemonického Íránu, který se snaží ovládnout region prostřednictvím družiny šíitských prostředníků. O této íránské páté koloně se věří, že se táhne z Bejrútu přes Damašek, z Gazy do Bagdádu a konečně z Íránu do Saúdské Arábie a Jemenu. Nedávné ozbrojené střety mezi Hizballáhem a libanonskou vládou jsou, říká se, jen dalším projevem hegemonického dosahu Íránu.

Tento názor paradoxně přináší Izraeli některé dosti nepravděpodobné partnery. Egyptský prezident Husní Mubárak tvrdí, že šíité jsou „vždy loajální k Íránu“, zatímco jordánský král Abdalláh je autorem axiomu o stoupajícím „šíitském půlměsíci“. Tento „vzestup šíitů“ a následný „sunnitsko-šíitský“ předěl údajně v regionu vytvářejí rozšiřující se propast.

Ač tento výklad může být na první pohled přesvědčivý, v jádru se zakládá na zevšeobecněních, která prozrazují víc o jeho zastáncích než o skutečném stavu věcí na místě.

Vezměme si Irák, kde se vynořujícímu se „šíitskému půlměsíci“ často klade za vinu velká část chaosu. Poslední události v Iráku údajně poukazují na zásadní střet mezi sunnity a šíity v regionu a svědčí o zlovolném íránském vměšování. Je ale Irák skutečně příznačný pro širší šíitské pikle?

Pravda, sektářská pnutí mezi sunnity a šíity se v Iráku od Saddámova pádu vyostřila. Navzdory všeobecnému domnění ale iráčtí šíité netvoří homogenní šik stojící proti údajně jednotným sunnitům. Ba opak je pravdou. Ve světle iráckého nacionalismu, který překračuje sektářské hranice, je za vlasy přitažené pokládat irácké šíity za pouhé prostředníky Íránu.

Namísto toho dnes v Iráku nejsme svědky vytrvale sílících třenic mezi náboženskými obcemi, nýbrž vyostřujících se vnitřních zápasů o moc uvnitř sunnitské i šíitské komunity. To dokládají násilnosti probíhající v Basře a boje mezi sunnitskými „Výbory probuzení“ a al-Káidou v Iráku. Současná eskalace vlastně poukazuje na čím dál ostřejší politický zápas mezi federalistickým postojem šíitského premiéra Núrího al-Málikího a centralistickým postojem šíitského klerika Muktady al-Sadra. Tento zápas nakonec rozhodne o politickém uspořádání Iráku.

Právě tady přichází na řadu sunnitsko-šíitská spolupráce. Bez širšího povšimnutí se v Iráku sunnitským a šíitským centralistům v posledních několika měsících podařilo vytvořit parlamentní platformu, která nechává sektářská napětí stranou. Do jejích řad se začlenila víc než stovka následovníků Ajáda Alávího, al-Sadra a dalších. Tato platforma stojící nad sektářskými spory prosazuje správu iráckých přírodních zdrojů ústřední vládou a odložení nadcházejícího referenda ohledně určení statusu města Kirkúku.

Změna ve vládě rovněž stojí za pozornost. Sunnitští ministři, kteří vládu od loňského léta bojkotovali, se vrátili na své posty. Irák tedy zažívá jak sílící násilí uvnitř sektářských skupin, tak obezřetné kroky směrem k aliancím nad hranicemi sekt.

A jaká je situace v Íránu? Navzdory hrátkám se svalováním viny vedeným v USA nelze Írán vinit z bezmezně agresivního postoje vůči Iráku. Samozřejmě že žádný íránský představitel nemá zájem na úspěchu USA v Iráku, který by zřejmě způsobil návrat tématu změny íránského režimu na pořad jednání. Důvody, na nichž stojí íránská politika hospodářské, společenské a vojenské angažovanosti, se ale jeví především jako obranné.

Vzpomínky na osmiletou iráckou útočnou válku proti Íránu v 80. letech ještě nevybledly. Z íránské perspektivy je třeba budoucí hrozby pocházející z Iráku odvrátit zajištěním účasti šíitů a Kurdů v irácké vládě.

Tyto spletité skutečnosti mnoho pozorovatelů nevidí, když jim neladí s výhodnou a chytlavou rétorikou o „šíitském půlměsíci“. Pozornosti běžných Arabů ale neunikají. Nedávný průzkum vedený Marylandskou univerzitou naznačuje, že značná většina Arabů v regionu považuje íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda za jednoho ze tří nejpopulárnějších politických vůdců na světě. Pouhých 11% respondentů označilo Írán za největší hrozbu pro svou bezpečnost. Pokud tedy skutečně existuje šíitská hrozba organizovaná Íránem, proč ji ignorují ti, kdo jsou údajně jejím terčem – sunnitskoarabské majority?

Představa fundamentální íránské hrozby se spíš než k objektivnímu popisu politické situace na Středním východě používá k zachování bezpodmínečné západní podpory čím dál nestabilnějších režimů. Zveličování íránské hrozby se navíc v regionu zneužívá jako výhodná výmluva pro politickou nepružnost a stagnující reformní proces.

Nafukování údajné šíitské hrozby si ale vybírá svou daň. Neutuchající řeč o „sunnitsko-šíitské propasti“ se nakonec může vyvinout v sebenaplňující se proroctví. Poplašná rétorika může v posledku status quo v regionu ohrožovat, místo aby jej ochraňovala.