WASHINGTON – Odpor vůči plánům vybudovat mešitu poblíž „Ground Zero“ neboli místa, kde se 11. září 2001 zřítily mrakodrapy Světového obchodního centra, má různé odstíny. Řadě odpůrců tohoto projektu slouží ke cti, že se vystříhali hrubého náboženského fanatismu, který se stává obvyklým rysem pravicových diskutérů ve Spojených státech. Avšak i umírnění kritikové mešity (přesněji řečeno má jít o islámské kulturní centrum s modlitebnou, zvané Park 51) ve svých argumentech prozrazují dva předsudky, které jsou sice pochybné, ale v převažující veřejné rozpravě v USA přesto hluboce zakořenily.

Prvním z těchto pomýlených předsudků je podceňování společenské netolerance coby ohrožení svobody. Odpůrci projektu sice uznávají jeho nenapadnutelné právní zajištění, ale přesto požadují jeho přemístění s odůvodněním, že i zcela legální chování může být pro určitou skupinu občanů urážlivé. V liberální společnosti je taková cesta nebezpečná.

Před více než 150 lety rozcupoval John Stuart Mill ve své eseji O svobodě názor, že hledání svobody jednotlivce je především bojem proti státu. Toto přesvědčení stále tvoří významnou součást rétorického arzenálu amerických konzervativců, což se projevuje zejména v zanícených provoláních hnutí Čajový dýchánek. Jak ovšem může dosvědčit kterýkoliv člen historicky perzekvované komunity – od homosexuálů přes Židy až po Romy –, společenská netolerance může občanská práva oklestit stejně silně jako kterýkoliv zákon.

Až do rozhodnutí Nejvyššího soudu v roce 1967, které učinilo přítrž zákonům proti mísení ras po celých Spojených státech, byly sňatky příslušníků různých ras zvláštností i tam, kde je zákony povolovaly. Většina občanů je pokládala za urážlivé, a proto očekávala, že rasově smíšené páry projeví totéž, co se dnes vyžaduje od muslimů na Manhattanu: respekt k útlocitnosti jiných lidí. V zemi založené na zákonech, jako jsou USA, je neupřímné a nespravedlivé poskytnout právní ochranu určitému právu – v tomto případě právu na uctívání takového boha, jakého uznáme za vhodné – a pak selektivně bránit faktickému uplatňování tohoto práva, protože to určitou většinu nebo menšinu obyvatel uráží.

Pronikavé volání po zastavení projektu Park 51 tudíž představuje stejně závažné ohrožení svobody jako přímý právní zákaz. Má-li být muslimům zakázáno postavit kdekoliv v blízkosti Ground Zero cokoliv islámského, ať se ti, které podobné projekty urážejí, snaží změnit zákony prostřednictvím průhledného demokratického procesu, v jehož rámci budou moci otevřeně a bez zástěrek formulovat své argumenty pro právní zákaz. Demokracie nic jiného nevyžaduje.

Druhý a zavrženíhodnější předsudek odpůrců Parku 51 se týká toho, co se stalo v září 2001. Někteří nepřátelé projektu tvrdí, že musí být zastaven, poněvadž bude sloužit jako pocta pachatelům tohoto ohavného činu. Tento argument je založen na představě, že útok byl explicitně náboženským aktem uskutečněným nepřátelskou vírou, jejíž stoupenci – ba dokonce i ti z nich, kteří toto zvěrstvo odsoudili – jsou pošpinění a zaslouží si omezení svých ústavních práv.

Jiní odpůrci, kterým se takové odůvodnění zajídá, popírají náboženskou povahu sporu a dávají najevo, že oni nemají s islámem žádný problém. Místo toho se ve svém odporu vůči Parku 51 odvolávají na pietu s oběťmi. Kdybychom však jejich zdůvodnění dovedli do logických důsledků, pak by nejpádnějším vyjádřením, že tento spor opravdu nemá nic společného s náboženstvím, bylo umožnění realizace projektu.

Skutečný problém ovšem leží jinde. Jakmile totiž člověk přestane vnímat teroristické útoky z roku 2001 jako ryze náboženské vyjádření, je nucen vytáhnout na světlo kostlivce ve skříni: zmíněné útoky byly v podstatě vyjádřením politickým. U kořene problému lze nalézt konkrétní rozhodnutí americké vlády učiněná v průběhu předchozích let, od uzavírání spojenectví se zkorumpovanými a autoritářskými blízkovýchodními režimy přes křiklavé udržování vojenské přítomnosti v Saúdské Arábii až po projevy obecného nezájmu o nelehký úděl Palestinců na okupovaných územích.

Politika, která z těchto rozhodnutí vyplynula, může a nemusí být pro dlouhodobé bezpečnostní zájmy Ameriky nezbytná, avšak nelze popřít, že vyprovokovala reakci v muslimském světě, který se občas bránil smrtícími prostředky. Spory o tuto politiku mají k teologickému konfliktu každopádně daleko.

Téměř deset let byl jakýkoliv pokus zasadit debatu o událostech z 11. září 2001 do jiných souvislostí, než je převažující teologický výklad, vykreslován jako cosi podvratného a nevlasteneckého. Stačí si vzpomenout, kolik nevraživosti sklidil během poslední prezidentské kampaně reverend Jeremiah Wright za svůj dnes již nechvalně proslulý projev, v němž se nechal slyšet, že Spojené státy v otázce útoků pouze sklidily plody své zahraniční politiky.

S Wrightem a jemu podobnými lze jistě nesouhlasit, ale těžko se dá popřít, že veřejná debata v USA systematicky nepřipouští seriózní diskusi o znepokojivých politických otázkách, které se skrývají v pozadí těchto útoků – třebaže je nikdy nemohou ospravedlnit.

Snad proto se většina odpůrců Parku 51 utíká k náboženskému výkladu teroristických útoků. Koneckonců je to výklad, který sice od člověka vyžaduje dočasnou ztrátu kritické soudnosti, ale zároveň dává bezvýhradné požehnání těm, kdo údajně bojují na straně světla. Druhá možnost – totiž že na mušce teroristů byla ve skutečnosti americká politika – je příliš znepokojivá, než aby se jí tito odpůrci zabývali.

Můžeme pouze doufat, že americká veřejnost odmítne nejen vytrvalé volání po zmaření výstavby projektu Park 51, ale i pochybné předsudky tvořící základ odporu vůči němu. Takové odmítnutí by znovu potvrdilo americkou svobodu a toleranci a udělalo by z USA silnějšího a uznávanějšího mezinárodního hráče.